"Toto, a ne jiný, je původ všech tyranů: když se poprvé objeví, tváří se jako ochránce." (Platón)

Česká republika a svobodní zednáři

Autor: Adam B. Bartoš | Publikováno: 1.12.2011 | Rubrika: ZA OPONOU
Ilustrace

Předchozí díl (Svobodní zednáři a Československo) jsme zakončili „uspáním“ zednářských lóží v roce 1951. Než se zaměříme na novodobé české zednářství, zmiňme se alespoň stručně o tom, co obnově zednářských lóží v Československu předcházelo.

Následující řádky jsou kompilací vzniklou na základě podrobné rešerše zmínek o zednářství v českém tisku od 90. let až do současnosti a v některých „nekomerčních“ publikacích o zednářství.

Během totality

První pokusy založit ilegální lóži v Československu nastaly roku 1988, ještě za komunistické éry, vzpomíná český zednář Ivan O. Štampach. Se zdarem se přirozeně nesetkaly. Štampach, který už tehdy chtěl vstoupit k svobodným zendářům, tvrdí, že to bylo za minulého režimu vpodstatě nemožné – přežívalo jen pár starých svobodných zednářů z dob první republiky, kteří se neformálně scházeli a věděli o sobě, ale založit lóži bylo nemožné.

Petr Ort ve své knize „Svobodné zednářství jako politické hnutí sui generis“ tvrdí, že v letech 1951 až 1990 – pokud se doposud podařilo zjistit – v Československu žádná lóže nepracovala. Z dob první republiky přežilo jen několik zednářů. Zednářské chrámy byly zničeny nebo přestavěny, ze zednářských písemností zbyly trosky – zednářské archivy a dokumentace jednotlivých lóží skončily už za války v rukou Gestapa.

Zatímco v Československu se svobodozednářské lóže „uspaly“, z řad emigrantů se za hranicemi země podařilo několik nových lóží vytvořit. Do exilu totiž odešly až dvě stovky zednářů, takže například v Německu vznikly české lóže „Masaryk“ v Mannheimu a „U Tří Hvězd“ v Mnichově. V druhé zmíněné působil například herec Martin Štěpánek, jak si ukážeme později.

Zednáři tvrdí, že byli komunistickým režimem pronásledováni, což je pravda ale jen částečně. Určitě nebyli pronásledováni takovým způsobem, jako za nacistického režimu, kdy Gestapo velice přísně pátralo po seznamech zednářů, jednotlivé zednáře si předvolávalo k výslechu a být zednářem byla přitěžující okolnost. Během komunismu zednářství takto přísně stíháno nebylo. Když po převratu Velká rada žádala komunistickou vládu o další povolení činnosti svobodných zednářů v Československu, vláda souhlasila jen za podmínky, že zednáři připustí účast policejních úředníků na svých setkání. To zednáři odmítli a proto se v roce 1951 raději sami rozešli (Ort, str. 90).

České zednáře ale StB sledovala a monitorovala. Monitorovala je i KGB. Zpravodajské služby bývalého Sovětského svazu vedly od roku 1978 seznamy zhruba 200 tisíc osob, které byly označeny za nepřátele socialismu, včetně zhruba tří desítek tisíc osob, které se pohybovaly na území Československa. Vesměs šlo o cizince, ale najdeme mezi nimi i několik desítek Čechů.

Jednou ze sledovaných kategorií byli zednáři. „Například tam byla kategorie teroristů, kategorie únosců, pracovníků a spolupracovníků zpravodajských služeb členských zemí Severoatlantické aliance a dalších nesocialistických zemí, kategorie pracovníků v centrech ideologické diverze, za které bylo třeba označeno rádio Svobodná Evropa, kategorie sionistů, zednářů, kategorie dobroželjatělů, nastrčených zájemců o spolupráci se sovětskými tajnými službami z tak zvaných nepřátelských zemí a podobně,“ upřesnil dokumentarista Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV) Prokop Tomek. (apb. Češi na seznamech ruských tajných služeb, Právo 2. 2. 2004).

Na druhou stranu někteří autoři naznačují, že vliv si zednáři stále drželi, a to i během komunismu. Existují staré pražské rodiny, které byly u moci za jakéhokoli režimu a jejichž členy a potomky najdeme jak v KSČ padesátých let, tak v událostech kolem Pražského jara ´68, stejně jako posléze v Chartě 77, aby nakonec vpluli do vod nového posametového režimu, stali se jeho vůdčími představiteli a obsadili všechny možné i nemožné funkce. Mnozí z nich byli zednáři.

Analýzu Miroslava Dolejšího nemusí mít někdo rád, ale ´na každém šprochu pravdy trochu´, říká se. Dolejší o Chartě 77 napsal: "Řídilo ji přibližně 70 až 85 lidí, jejich jádrem bylo 42 mluvčích, kteří se za dobu její existence v tomto úřadu vystřídali. Tato skupina osob byla vytvořena několika rodinami, navzájem spoutanými rodinnými, příbuzenskými a podobnými svazky (zájmové a finanční nevyjímaje). Jsou to především rodiny: Havlových, Dienstbierových, Pithartových, Šabatových - Uhlových - Müllerových - Tesařových, Němcových, Paloušových, Bednářových, Kynclových, Hromádkových, Dobrovských, Rumlových, Mlynářových, Pelikánových, Slánských, Šternových-Kantůrkových, Freundových, Tominových, Korčišových, Paynových, Kocábových, Placákových, Princových, atd. Všechny tyto více nebo méně rozvětvené rodiny jsou komunisté nebo jejich potomci, svobodní zednáři a jejich potomci, a židé. Nyní přibližně 180 členů těchto rodin, jejich příbuzných a přátel, zaujalo pozice v nejvyšších státních, diplomatických a hospodářských funkcích státu," psal bývalý vězeň komunistických žalářů na začátku 90. let.

Publikace „Svobodné zednářství“, jejíž autor se skrývá za zkratkou SVAM, si všímá Charty 77 jako takové a popisuje ji jako plošnou, polotajnou až tajnou organizaci, bez diferencovanější struktury, jejímž členem se stává ten, kdo k jejímu prohlášení připojí podpis. Z hlediska sociálního složení v Chartě převládali umělci a lékaři (v poměru zcela opačném než v jakém jsou zastoupeni v celé společnosti), měla specifickou instituci „mluvčích“, kteří se štafetově střídali a celým svým posláním směřovala k vytváření paralelních struktur. Autor se odkazuje na eseje Václava Havla, ze kterých vyplývá, že Charta je něčím víc než jen lidským dílem, totiž „něčím mystickým“. Navazuje na odkaz T. G. Masaryka a jen v ní je také možno realizovat program ´rovnost – volnost – bratrství´. Disidentské hnutí tak tvořilo jakousi kontra-elitu, což bylo důležité ve chvíli, kdy komunistický režim ustupoval ze svých pozic – měl tak alespoň jistotu, že nenastane anarchie (str. 57). Martin C. Putna tvrdí, že autorem anonymní publikace je brněnský dominikán Tomáš Bahounek. (Putna, M. C. A zednáři jsou všude, Literární noviny, 27. října 1994)

Komunismus přežilo celkem 28 zednářů, zasvěcených za první republiky, kteří pak stáli u zrodu obnovených lóží po listopadovém převratu. Jedním z nich byl i prof. MUDR. L. Syllaba, syn jednoho ze zakladatelů lóže “Národ”, který se stal prvním velmistrem obnovené Veliké lóže. Zemřel až roku 1998.

Obnovení lóží

Lóže u nás byly obnoveny až v roce 1990. S jejich otevřením opět pomohli zednáři z Evropy, převážně z Francie. Německé lóže byly prý vytíženy obnovou lóží v NDR. Aktivní ale byli i zednáři britští i čeští exiloví – emigrantská lóže Masaryk oslovila dosud žijící české zednáře a vyzvala také zednáře českého původu ve světě, aby při obnově českého zednářství pomohli.

Jako první přijela do Prahy už na počátku roku 1990 delegace Velkého francouzského Orientu. Velmistr "Grand Orient de France", tj. hlavní francouzské velkolóže, J. P. Ragache, byl tehdy v Praze přijat s velkými poctami ministerským předsedou, místopředsedou federálního shromáždění a pražským primátorem. Dostalo se mu také nevídaného prostoru v Československé televizi.

Velmistr zde jednal o obnovení zednářských struktur, v Praze se setkal s 24 žijícími zednáři, původně zapojenými do francouzské lóže, vesměs důchodci, dřívějším povoláním většinou lékaři nebo architekty. Krátce po své misi obdržel až 1200 nových přihlášek do lóže.

Činnost francouzských zednářů na počátku devadesátých let popisuje Ort (str. 92): „Největší kus práce na obnovení systému svobodného zednářství v Československu vykonal již tradičně ´Velký Orient francouzský´. Již na počátku roku 1990 vyslal do Prahy misi svobodných zednářů českého původu nebo česky mluvících, která měla za úkol vyhledat vhodné kandidáty na zasvěcení. Tito zednáři jednak uveřejnili několik rozhovorů v tisku (březen 1990 – Mladá fronta, Svobodné slovo, Reflex, Mladý svět apod.), jednak uspořádali konferenci na téma svobodného zednářství. Tato konference se konala v dubnu 1990 v přednáškovém sále Občanského fora v ulici 28. října a o tom, jaký význam jí francouzští zednáři přikládali, svědčí i to, že na ni vystoupil tehdejší veleosvícený mistr  ´Velkého Orientu francouzského´J. P. Ragache.“

Svoji činnost zahájili zednáři symbolicky 17. listopadu 1990 v Martinickém paláci na Hradčanech. Zde založili nejprve první řádnou lóži, poté ji rozdělili na tři jednotlivé lóže a z nich vytvořili obedienci „Velikou národní lóži československou“ (po rozdělení federace se přejmenovala na „Velkou lóži České republiky“). Ta dnes zahrnuje dvanáct lóží (například Národ, Dílo, U Tří Hvězd, Alfons Mucha) a v nich více než 350 zednářů. Patří k ní i dvě slovenské lóže (Ján Kollár).

Tito zednáři více lpí na tradicích, věří ve velkého Architekta vesmíru a řídí se principy a zásadami z kolébky svobodného zednářství – Anglie. Mají úzké vazby na Velikou Lóží Anglickou (ta sdružuje na sto lóží po celém světě).

Paralelně se vyvíjely i zednářské lóže napojené na Francii, které mají liberálnější názory a volnější zásady, uznávají i ateismus a některé z jejich lóží přijímají bez problémů ženy.

Až do roku 1993 tak náležely dvě pražské a jedna brněnská lóže pod “Velký Orient Francie” (Grand Orient de France), od roku 1993 pak z něj byly vyvázány a pod jeho záštitou založily “Veliký Orient český”. Ten byl se svými více než sty členy druhou největší českou obediencí, než se roku 2008 sloučil s “Velkou lóží České republiky” (Zídek Petr. Ze života českých zednářů, Lidové noviny, 9. 9. 2006).

Do Velkého Orientu českého patřily lóže Lípa, Comenius, Cestou světla, Bratrství a Dílna lidskosti (na Slovensku lóže Humanizmus).

Ort opět popisuje, jak přesně k založení lóží spadajících pod Francii došlo: podle kusých informací z francouzského tisku prý už zmíněný J. P. Ragache založil z vybraných kandidátů a navrátivších se emigrantů první lóži ´Velkého orientu´. V následujících dvou letech došlo k založení dvou lóží ´Velkého orientu´v Brně, Plzni a Ostravě a dalších velkých městech a následně i k vytvoření obedience ´Velkého orientu československého, který se po rozpadu ČSFR transformoval na ´Velký orient český´.“ (str. 92)

Když 9. května 1993 proběhla tisková konference, na které se zednáři veřejně představili, bylo zástupcem velmistra francouzské obedience Velkého Orientu Jacquesem Oreficem konstatováno, že jich v České republice žije sto a setkávájí se v Praze, Brně a Plzni ve čtyřech lóžích nejnižších stupňů (Rudé Právo, 10. 5. 1993).

Jiní francouzští zednáři (zednáři Velké Národní Lóže Francie) „vnesli světlo“ (tedy zaštítili) do „Velké lóže zemí českých“. Ta měla v roce 2008 tři lóže a zhruba šedesátku členů. Stejná francouzská velkolóže založila smíšenou obedienci „Humanitas Bohemia“, ve které „pracuje“ asi 50 lidí – smíšená je proto, že na rozdíl od prvních tří zmíněných českých velkolóží, které jsou striktně mužské, tato přijímá i ženy.

Ort ještě zmiňuje zednáře organizované ve „Velkém Orientu italském“ (str. 92).

Ženy přijímá i na Belgii napojená „Lóže Řetěz spojení“, která měla k roku 2008 56 členů. Patří do mezinárodního smíšeného řetězce „Droit humain“ (Lidské právo).

V květnu 2001 pak byla s pomocí „Grande Loge Féminine de France“ založena čistě ženská lóže „Via lucis“, která se však již v roce 2003 rozpadla.

Lóže velice rychle početně narostly a to především proto, že byl o vstup do prestižního spolku velký zájem, umocňovaný navíc například verbovací kampaní. „Myslím, že šlo o Velký Orient Český, kde vyšel v Respektu dlouhý článek, který končil také, nebo někde tam byla v rohu nějaká adresa, na kterou je možno se přihlásit. V zednářských kruzích se to potom kritizovalo, že toto není standardní způsob,“ přiznal Štampach.

Ten také popsal další, méně známou, příhodu, která naznačuje, že porevoluční katolická církev byla k zednářům smířlivá:

„Pamatuji si na hezký příklad z dob, kdy to byly mé začátky ve svobodném zednářství, kdy přijel do Prahy s nějakou přednáškou ze svého oboru páter Ceautieux, který tehdy byl, nevím, jestli ještě dneska je, takovým nejbližším papežovým spolupracovníkem v teologických otázkách, ta jeho funkce se jmenuje magister apoštolského paláce. On přímo bydlí jako ve stejném domě ve Vatikánu jako papež a je mu neustále k dispozici. Tento pán veřejně, to nejde o žádné spiknutí, ale veřejně psal mnohokrát příznivě o svobodném zednářství, byl stoupencem co nejtěsnější spolupráce. A při té jeho návštěvě ho kontaktovali zdejší zednáři a sedli si s ním a debatovali s ním a pozvali ho do jednoho bytu, kde ještě tehdy, protože to ještě nebylo všechno rozvinuté, byla uložena knihovna Velké Lóže České republiky, kterou si prohlédl, poseděl, podebatoval o možnostech, vyslovil se, že si myslí, že se to bude vyvíjet do budoucna příznivě, a rozloučili se.“ (pořad Vertikála, ČT2, 2. 12. 2003)



Jak lóže fungují dnes

V roce 2006 přinesly Lidové noviny obsáhlý a podrobný přehled lóží, které fungují na území České republiky. Přehled byl součástí velkého tematicky zaměřeného textu, který se věnoval novodobému českému zednářství.

Šlo po dlouhé době o první větší ucelený text o zednářích, který vyšel ve sdělovacích prostředcích v souvislosti s tím, že ministrem kultury se tehdy stal svobodný zednář Martin Štěpánek a zednáři tak spustili jakousi pomyslnou mediální „kampaň“ za své zviditelnění - a odbourání předsudků.

Z informací v LN vyplynulo, že k září 2006 v České republice aktivně působilo 23 lóží, které měly dohromady asi 570 - 590 členů. Dnes se počet českých zednářů odhaduje na zhruba 700. Ort udává počet 1000-1200 (str. 92).

Z toho patnáct lóží je v Praze, ostatní v dalších městech - například v Brně, Plzni, Českých Budějovicích, Ostravě, Mariánských Lázních či Litoměřicích.

Redaktor Petr Zídek tehdy oslovil všechny zde fungující zednářské směry (tzv. obedience) a sestavil seznam, který je uveden níže (Zídek, Petr. O politický vliv nemáme zájem, Lidové noviny, 8. 9. 2006)

Konstatoval, že v současné době jsou zednáři u nás rozděleni do pěti směrů (obediencí), které se „liší zejména tím, zda přijímají ženy a zda používají při rituálech svatou knihu.“

Podle Zídka „dominantní, tzv. regulérní, zednáře reprezentuje „Veliká lóže České republiky“, která v té době měla 300 členů v ČR a 50 na Slovensku.

Menší „Velký Orient český” měl asi sto členů a další tři menší obedience („Velká lóže zemí českých“, „Humanitas Bohemia“ a „Lóže Řetěz spojení”, která spadá pod mezinárodní „Droit humaine“) mají každá 50-60 členů.

„Hlavní zednářské proudy jsou dnes u nás dva. ´Velká lóže České republiky´ vychází z britských tradic, vyžaduje víru v Boha (Velkého stvořitele) a nepřipouští členství žen. Na francouzskou tradici navazuje lóže ´Veliký Orient český´, která vznikla roku 1993. Zaměřuje se na společenské problémy, víru v Boha od svých členů nežádá a k členství žen má přístup vcelku uvolněný,“ píše Zídek.

Vyjmenovává také názvy některých nejznámějších českých lóží: Lóže „Comenius 17. 11. 1989“ (Praha), „Dílna lidskosti“ (Praha), „Cestou světla“ (Brno), „Lux in tenebris“ (Ostrava), „Bratrství” (Podivín) či „Sluneční kámen“ (Horoměřice).

Následuje Zídkův přehled velkolóží:

1. Veliká lóže České republiky

počet členů asi 350 (z toho asi 45 na Slovensku)
počet lóží 12 (z toho 2 na Slovensku)
sídla lóží Praha (7), Bratislava (2), Plzeň (1), Mariánské Lázně (1), Brno (1)
velký mistr prof. Petr Jirounek
ženy nepřijímá
zásady pracuje podle regulérních zásad (svatá kniha)
mezinárodní uznání Velká anglická sjednocená lóže a 153 dalších regulérních velikých lóží


V Praze je například jedna lóže frankofonní, další anglofonní, stejně jako lóže pro německy mluvící. Jedna ze dvou bratislavských lóží je také vícejazyčná. V Praze také pracuje jedna badatelská lóže, jejíž členové kromě jiného studují staré i některé mladší historické dokumenty a výsledky publikují pro interní potřebu.

Obnovení lóže v Mariánských Lázních před časem zaznamenala i média:

“Zednářská lóže ´Goethe v údolí míru´ byla obnova v Mariánských Lázních. Po 64 letech tak navázala na tradice lóže ´Goethe zum Tale des Friedens´, založené 17. května roku 1925. Tato předválečná lóže ukončila svou činnost krátce před obsazením československého pohraničí nacisty v roce 1938. Obnovená lóže v Mariánských Lázních působí v rámci Velké lóže České republiky. Bude rozvíjet kontakty se svobodnými zednáři z celého světa. Slavnostního obnovení lóže v sobotu 21. září se zúčastnilo přes 100 svobodných zednářů z České republiky, Slovenska, Německa, Rakouska, Švýcarska, Francie, Španělska, Izraele a Argentiny,” informoval Chebský deník z 25. 9. 2002 v článku „Zednářská lóže Goethe v údolí míru je obnovena“.

2. Velký Orient český

počet členů přes 100
počet lóží 6 (z toho 1 uspaná)
sídla lóží Praha (2), Brno (1), Ostrava (1), Horoměřice (1), Podivín (1)
ženy nepřijímá
zásady liberální (nevyžaduje svatou knihu), 5 lóží ovšem pracuje regulérně
mezinárodní uznání Grande Orient de France a jím uznané Orienty

3. Velká lóže zemí českých

počet členů asi 60
počet lóží 3
sídla lóží Praha (2), Brno (1)
ženy nepřijímá
zásady pracuje podle regulérních zásad
mezinárodní uznání Grande loge de France

4. Humanitas Bohemia

počet členů asi 50
počet lóží 4
sídla lóží Praha (2), České Budějovice (1), Litoměřice (1)
ženy přijímá (3 lóže smíšené, 1 mužská)
zásady pracuje podle liberálních zásad
mezinárodní uznání původně založena italskou velkou lóží, dnes v řetězci Catena

5. Lóže Řetěz spojení

počet členů 56
počet lóží 1
sídla lóží Praha
ženy přijímá, tvoří asi 70 % členů
zásady pracuje podle liberálních zásad
mezinárodní uznání Droit humaine (sídlo v Paříži)


Sociální profil členů

Průměrný věk členů lóže, kterou vede Petr Jirounek, je asi 60 let. Je v ní téměř 20 členů starších 70 let, nejstaršímu je dokonce 95 let. „Na tyto významné osobnosti českého zednářství jsme však náležitě hrdí. Jsou to totiž ti, kteří přežili 40 let komunistického temna a někteří i předtím protektorát,“ tvrdí velmistr.

Druhou, početnější skupinu, tvoří členové ve věku mezi třiceti až padesáti lety.

Většina lóží pracuje v Praze nebo ve větších městech. Zájem o vstup do řádu však projevuje mnoho lidí i z menších měst či z venkova, ti proto zatím musí dojíždět do Prahy, nebo do Mariánských Lázní, Brna či Bratislavy, kde konkrétně VLČR působí.

Mezi zednáři je údajně mnoho vysokoškoláků, ne ale proto, že by vysokoškolské vzdělání bylo podmínkou pro vstup, ale vyplývá to spíše z historické tradice českého zednářství. „Až donedávna si zednáři vybírali nové členy téměř výhradně mezi svými dobrými přáteli; tím zůstávalo složení lóží poměrně homogenní,“ vysvětluje Jirounek.

Obecně ale věk nově přijímaných většinou začíná těsně před třicítkou a končí kolem čtyřicítky. To ale neznamená, že do lóže nemohou být přijati i lidé mladší (od 21 let) nebo výrazně starší.

Z hlediska profesí jsou často zastoupeni lékaři, umělci, stavaři a architekti, vysokoškolští učitelé, právníci, podnikatelé a novináři. Jak si ukážeme později, i politici.

Zednářství není uzavřeno ani ženám, ačkoli podle tradičního ritu jde o výhradně mužský řád. V České republice jsou ale dvě z pěti obediencí smíšené. Čistě ženská lóže existovala v letech 2001-2003, ale rozpadla se pro vnitřní neshody.

Program českých zednářů

Stručně se o něm zmiňuje pouze Ort, byť poznamenává, že není znám, jisté je jen to, že musí vycházet z Andersonovy Konstituce (a jak argumentuje v celé své knize, jedná se o politický program) a „bude její aplikací na české poměry“ (str. 92). „Semestrální programy jednotlivých lóží se potom, údajně, orientují na aktuální politické a ekonomické otázky typu tolerance a rasismu, řešení nezaměstnanosti, podpoře vstupu do Evropské unie apod.“

Podle Orta může být praktický dopad „ložových prací“ ve více rovinách – vzhledem ke značnému zastoupení zejména liberálních zednářů v orgánech EU a v jednotlivých národních vládách mohou čeští zednáři u svých bratří jednak do jisté míry lobbovat, jednak je mohou přímo a objektivně informovat o jednotlivých dílčích otázkách.

Ort se dívá spíše do budoucna, když předpokládá, že dalšími úkoly zednářů bude nárůst členské základny až na několik tisíc, dokončení kompletní zednářské organizace včetně „kapituly“ (organizace zednářů vyšších stupňů – ty prý dosud nejsou známy ani doloženy) a stavby nebo obnovy zednářských chrámů. Odvolává se přitom na Belgii nebo Rakousko, které by mohly být pro české zednáře vzorem, protože jde o zhruba stejně velké země.

„Vedle těchto základních, organizačních úkolů budou muset čeští zednáři řešit i úkoly politické. Velmi náročná bude pomoc sousedním zemím, zejména těm na východě Evropy. Byli a jsou to hlavně čeští zednáři, kteří se významně podílejí na obnově slovenského a ukrajinského zednářství. Tato činnost bude jistě pokračovat ještě mnoho let. Čeští zednáři budou dále materiálně i jinak podporovat ´patronátní´ lóže, školit a iniciovat do vyšších stupňů místní zednáře a pomáhat jim v jejich integraci do světového zednářství,“ píše Ort (str. 94).

Ort píše svou knihu v době očekávaného vstupu České republiky do EU, proto ve svém výhledu do budoucna předpokládá, že vstupem do EU a masivním přílivem zahraničních investic, „které bude třeba v České republice nějakým způsobem realizovat“ dostanou čeští zednáři další úkoly. „O tom, zda i zde budou hrát zednáři nějakou roli lze pro ilustraci zmínit jednu mezinárodní ropnou společnost, podnikající i v České republice, jejíž celé vedení tvoří údajně výhradně svobodní zednáři.“ (str. 94)

Zednářské chrámy

Svobodné zednářství není v západních zemích tak neveřejnou záležitostí jako u nás, zednáři se k svému členství v lóžích hrdě hlásí, o čemž svědčí i honosné zednářské chrámy. V České republice zednáři dlouho žádný takový neměli a to především z důvodů finančních. Až do roku 2005 se scházeli výhradně v pronajatých prostorách.

Dnes už mají vlastní, byť v porovnání s tím, co mají k dispozici zednáři v zahraničí, jsou to spíše prostory skromné. A to platí jen pro pražské zednáře - zednáři z ostatních regionů jsou stále odkázáni na pronájmy.

A kde je tedy český zednářský chrám? Jeden se nachází na Vinohradech. Jedná se o jednoduchý prostor v přízemí, kde jsou kanceláře a konferenční místnosti.

„Pořádáme tam semináře a přednášky. Když se koná slavnostní rituál, proměňuje se v chrám,“ říká Ivan Boháček, vedoucí redakce časopisu Vesmír a jeden z českých zednářů. (Šlerka, Josef. Zastávat se práva a spravedlnosti, Blanenský deník, 18. 12. 2006)

Sloučení velkolóží

Významnou událostí nejen na české zednářské scéně, ale i z hlediska zednářství evropského, se stalo sloučení dvou největších zednářských uskupení, národní Veliké lóže České republiky a Velikého Orientu českého, ke kterému došlo 8. března 2008.

O sloučení informoval média tajemník Veliké lóže České republiky Vojtěch Ort, takže události se patřičně věnovaly i sdělovací prostředky. Na zasedání v jednom z historických pražských sálů (místo zůstalo utajeno), kterého se zúčastnilo asi 140 lidí, včetně velmistrů z Rakouska, Německa nebo Polska, došlo k „unikátnímu“ spojení dvou křídel, z nichž obě měla své vlastní mezinárodní vazby a tradice a v zahraničí jsou často považovány za svým způsobem rivaly. „V zednářském světě je to vysoce sledovaná událost,“ řekl k tomu tehdy Ort.

Konkrétně se tekdy k původním 13 lóžím spadajícím pod Velikou lóži České republiky připojilo 7 lóží Velkého Orientu českého. Spojená velká lóže, které zůstal název Veliká lóže České republiky, tak dosáhla zhruba pěti set členů. Jednání o sloučení se vedla téměř tři roky a jejich průběh byl konzultován i s autoritami v zednářském ústředí v Londýně. Veliký Orient český sloučením zanikl (Zídek, Petr. Čeští zednáři dnes mají „slučovací sjezd“, Lidové noviny, 8. 3. 2008).

Veliká lóže České republiky je přímým pokračovatelem prvorepublikové Národní Veliké Lóže Československé, která byla založena v roce 1928 a jejímiž členy byli mimo jiné Edvard Beneš, Jan Masaryk, Alfons Mucha nebo předkové bývalého prezidenta Václava Havla. Velký Orient český byl založen Velikým Orientem francouzským počátkem 90. let, jak jsem zmínil výše. Spojení se týkalo nejen České republiky, ale i Slovenska. Zednáři si od sjednocení obou velkolóží slibovali především větší společenskou prestiž, posílení vlastní organizace i ukončení stavu, kdy dvě organizace usilovaly o tentýž cíl.

Rozdíl mezi oběma velkolóžemi popsal už v roce 2006 velmistr Velké lóže České republiky (VLČR) Petr Jirounek takto:

„Dne 14. září 1929 Velká anglická sjednocená lóže (UGLE) jednou provždy definovala podmínky zednářské regularity. Obsahují určitý počet základních kritérií, tzv. Landmarks neboli Mezníků. Jejich vydáním chtěla UGLE hlavně zabránit vzniku dalších nezávislých obediencí na svém vlastním teritoriu. Pátý Mezník totiž definuje teritoriální exkluzivitu, podle které nemůže na stejném teritoriu pracovat více než jedna Veliká lóže. Všechny ostatní jsou považovány za neregulérní. V českých zemích a zatím i na Slovensku je jedinou Velikou lóží uznanou UGLE právě Veliká lóže České republiky, která byla uznána a udržuje přátelské vztahy dnes již se 156 regulérními Velikými lóžemi na všech kontinentech. Tuto koncepci však nepřijali zejména zednáři francouzští, kteří tolerují koexistenci několika různých obediencí na svém území. Některé z nich pronikly i na naše území. Oficiálně s nimi žádné styky nemáme, avšak v profánním životě členové všech obediencí mezi sebou udržují velice přátelské vztahy. V současné době dochází ke značnému sblížení mezi VLČR a ostatními obediencemi na našem území. Přesný počet členů tzv. neregulérních lóží neznám, myslím však, že je jich asi 150.“

Datum slavnostního sjednocení bylo zvoleno jako dar tehdejšího velmistra k nedožitým 106. narozeninám bývalého velmistra prof. Jiřího Syllaby.

Jak z výše řečeno vyplynulo, sloučení zednářských organizací se nezúčastnily další tři obedience, které u nás působí. Ty však mají dohromady jen 150-200 členů. Kromě Velké lóže českých zemí je však u dalších dvou splynutí s hlavním proudem prakticky vyloučeno především proto, že přijímají do svých řad i ženy, což tradiční zednáři odmítají. Zároveň se sloučením měla vzniknout také nová distriktní Velká lóže slovenská, což je předpoklad pro budoucí osamostatnění slovenských zednářů, kteří doposud spadají pod Velikou lóži ČR, psalo se tehdy v médiích.

Nebylo to ale první oficiální rejdění zednářů u nás – už o rok dříve, v roce 2007, se v Praze konalo Evropské fórum svobodných zednářů. Na něm byl mimo jiné zvolen (respektive nastolen) právě nový velmistr Petr Jirounek (Jiřička, Jan. Očistná koupel džentlmentství, MF plus, 18. 5. 2007)

Média akci popsala jako sraz, který „neměl v našich zemích obdoby od konce 2. světové války. Sešlo se zde přes dvacet velmistrů velkých lóží, kteří diskutovali o spolupráci s novými východoevropskými lóžemi a o tom, jestli by se měly více otevřít veřejnosti.“

„Na konferenci přijelo asi čtyřicet účastníků, často přímo velkých mistrů, což je známka, že naše veliká lóže má ve světě dobré postavení. Měli jsme obrovské štěstí, že jsme si od roku 1923, kdy byla Veliká lóže ČR založena, udrželi díky krajanským lóžím kontinuitu i po celou dobu komunismu. Takže se na nás ze zahraničí obracejí jako na jednu z důvěryhodných velikých lóží střední a východní Evropy. Zednářství se po tři sta let existence prakticky nemění, takže přece jen v sobě má určitou zatuhlost. Regulérní zednáři na celém světě podléhají Veliké lóži anglické a musíme vždycky jednat tak, aby s tím souhlasila. Tento princip jsme se na fóru snažili zjednodnodušit a nastolit lepší důvěru,“ popsal Jirounek smysl setkání.

Podle prof. dr. Rüdigera Templina, náměstka velikého mistra ze Spojených Velikých lóží Německa, bylo „evropské zednářské fórum v Praze dalším setkáním zednářů ze Západu se členy z východní Evropy, což je nesmírně důležité. Současná situace v Evropě je podobná té, kterou jsme u nás měli se stejnými problémy po sjednocení Německa, takže máme hodně společného. A nově obnovené lóže svobodných zednářů v těchto zemích potřebují podpory starších členů.“

J. E. Aeschlimann, veliký mistr Veliké švýcarské lóže Alpina, komentoval tehdy sjezd těmito slovy: „Hlavní zásluhu na tom, že Veliká česká lóže byla vybrána k uspořádání Evropského fóra svobodných zednářů v Praze, má Petr Jirounek. Myšlenka sjednocené Evropy se promítá i do našeho řádu a zkušenosti západoevropských lóží svobodných zednářů mohou nově obnovená zednářská společenství ve východní Evropě velice obohatit. Filozofie svobodných zednářů o právech a svobodě lidí je v tomto světě totiž ještě důležitější.“

Veřejně známí zednáři

Rozdělit bychom je mohli do dvou kategorií – jednak jsou to zednářští představitelé - tajemníci, velmistři, kteří stojí v čele lóží, vystupují za ně navenek, komunikují s médii a podobně. Druhou kategorií jsou veřejně známé osobnosti, které se k zednářství přidaly a později se k němu veřejně přihlásily.

a. Představitelé zednářů

Sdělovací prostředky postupně představily hned několik činovníků českých zednářských lóží.

Tomáš Srb (33) vystudoval stavební architekturu na ČVUT v Praze a CHEC v Paříži. Pracoval ve stavebním oboru a v oblasti obchodu. O svobodné zednářství se zajímal již za minulého režimu. Členem řádu svobodných zednářů je devět let, tři roky byl představeným své zednářské lóže. Tomáš Srb získal mistrovský stupeň zasvěcení.

Srb popisuje svou cestu k zednářství takto:

„Nám se doma po dědečkovi dochovala jedna kniha vydaná ještě ve 30. letech, takže jsem se mohl tak trošku s tím seznámit, s tím zednářstvím, s tím, co to je a jaké cíle to sleduje, ještě tehdy, byť vlastně tajně. No, a potom, když po listopadových událostech se tady v tehdejším Československu, když se začínalo obnovovat zednářství, tak jsem byl mezi těmi prvními, kteří se k tomu hlásili, kteří se chtěli tedy stát členy. Musel jsem na to čekat pár let, no, a nakonec jsem tedy byl přijat,“ popsal v rozhovoru pro Press klub Frekvence 1 (10. 4. 2002).

Od roku 2004 do roku 2007 byl velmistrem Veliké lóže České republiky prof. ing. Petr Jirounek, DrSc. (1938).

Jirounek večerně vystudoval ČVUT, obor automatizaci a počítače, a zároveň pracoval v Biofyzikálním ústavu Lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Je členem lóže Národ.

„Po emigraci v roce 1968 jsem se na lékařské fakultě ženevské univerzity věnoval výzkumu mozku a nervového systému. Myslím, že každý, kdo se delší dobu zabývá podobnou problematikou, musí časem dospět i k filozofickému pohledu na funkci mozku, k úvahám o svědomí, o existenci duše nebo o schopnosti rozlišovat dobro od zla. Zájem o zednářství jsem získal v době, kdy jsem přednášel před londýnskou Královskou společností, jejíž mnozí členové zastávali vysoké funkce v londýnských lóžích a současně představovali výkvět světové vědy.“

Podrobněji svůj zájem o zednáře vysvětlil pro Lidové noviny (Zídek, Petr. O politický vliv nemáme zájem, Lidové noviny, 8. 9. 2006):

„V únoru 1990 jsme se poprvé po více než jednadvaceti letech vrátili ze švýcarského exilu do Prahy. Spřátelil jsem se hodně se strýcem své ženy, téměř osmdesátiletým profesorem lékařské fakulty, který se mi jednou svěřil se svými zednářskými aktivitami. Tehdy jsem o této společnosti měl jen dosti mlhavou představu. Přečetl jsem si proto veškerou dostupnou literaturu a moje počáteční nedůvěra se rychle rozplynula. K tomu přispěla i strýcova osobnost. Říkal jsem si, že tento znamenitý muž by jistě nebyl členem nějakého pochybného spolku. Nakonec jsem se ho na to přímo zeptal. Jeho odpověď zněla přibližně takto: „V životě poznáš spoustu lidí, mezi nimiž by sis za přítele vybral snad nanejvýš jednoho z deseti. Mezi svobodnými zednáři je tento poměr opačný.“ Tento argument mi stačil a strýcovu nabídku ke vstupu mezi svobodné zednáře jsem přijal.“

Po Petru Jirounkovi je od roku 2007 velmistrem Veliké lóže České republiky Hynek Beran, podnikatel v energetice.

Hynek Beran (46) v roce 1984 vystudoval elektrotechnickou fakultu ČVUT, obor automatizované systémy řízení. Je specialistou v technologických, legislativních a finančních aspektech elektrizačního systému. Působí jako tajemník Nezávislé energetické komise při Úřadu vlády ČR (tzv. „Pačesovy komise“). Člen lóže La Sincerité, od dubna 2007 velmistr Veliké lóže České republiky.

Beran popisuje své první kontakty se zednáři takto:

„Již od dob puberty jsem se zajímal o různé druhy mystiky. To bylo na konci sedmdesátých let za hluboké totality. Seznámil jsem se s doktorem Eduardem Tomášem, což vůbec nebyl zednář, ale významný český mystik a jogín, napsal řadu knížek, po roce 1989 pořádal velmi hojně navštěvované přednášky. Dlouhá léta jsem se pak zabýval meditací a buddhismem. Matka byla archeoložka a její kardiolog byl zednář. On se s tím na začátku 80. let už příliš netajil, a dokonce matku požádal, aby mu v historických pramenech v městském muzeu našla nějaké informace o zednářích. Skrze něj jsem se zkontaktoval s dalšími zednáři, začal s nimi ještě za minulého režimu chodit do hospody (rozumějme na setkání, která byla na Žofíně nebo U medvídků). Byli to velmi sympatičtí lidé, takže jsem se později do tohoto spolku nebo hnutí nebo řádu, jak chcete, přihlásil a byl jsem přijatý.“ (Zídek, Petr. Šéf zednářů: Děti nejíme, Lidové noviny, 15. 3. 2008)

Ing. Čestmír Barta, CSc. byl Velikým mistrem v devadesátých letech. Zabývá se výzkumem v oboru chemie a fyziky krystalů, materiálového výzkumu a kosmické technologie. „Jsem pravnukem Františka Křižíka a v rodině představuji čtvrtou zednářskou generaci. Zednářství považuji za součást životního stylu a rodinné tradice. Jsem jedním z 28 zbylých členů řádu svobodných zednářů, kteří se u nás po čtyřiceti letech dožili našeho znovuzrození v roce 1989,” řekl o sobě novinářům.

Další ti, kteří v médiích své zednářství přiznali, jsou například Miloslav Štrunc (1967, programátor z Fyzikálního ústavu Akademie věd ČR), či Tomáš J. Liesler (1943, teoretický fyzik, radioastronom) či Jan Brousek, veliký mistr Veliké lóže České republiky.

U zrodu první české ženské lóže v roce 2001 pak stála Alena Srbová. Popisuje svou zkušenost z lóže Via lucis, kde způsobila rozkol otázka lustračních osvědčení: "Existovaly náznaky, že v naší lóži jsou lidé, kteří se zapletli s StB. Odhlasovaly jsme si, že by měly všechny členky doložit lustrační osvědčení. Já jsem vykonávala funkci sekretářky, takže jsem všem rozeslala žádosti, aby osvědčení dodaly. Ve francouzské Velké ženské lóži, pod níž jsme spadaly, to bylo pochopeno jako moje osobní iniciativa a vzbudilo to velkou nelibost. V říjnu 2002 jsem byla z lóže vyloučena a za několik měsíců poté se lóže úplně rozpadla."

K zednářství se v médiích přiznala i Anna Jonáková, která přednášela na katedře žurnalistiky Fakulty sociálních věd UK.

Veřejně známé osobnosti

Snad nejznámějším českým zednářem, který se k členství v řádu veřejně hlásil, byl herec Martin Štěpánek. Pocházel ze zednářské rodiny – zástěru nosil už jeho otec, legionář, dramatik a herec Národního divadla Zdeněk Štěpánek (1896–1968). Tu samou zástěru, po svém otci, nosil pak jeho syn.

Jak se Štěpánek k zednářství dostal, popisuje Jan Brousek, veliký mistr Veliké lóže České republiky

„Martin se nesmírně vážně zajímal o členství v zednářské lóži. Nebylo to jen jeho humanistickým životním postojem, bylo to i tím, že jeho otec Zdeněk byl českým zednářem. Honza s radostí převzal úkol být Martinovým ručitelem. Po nezbytných procedurách byl pak Martin Štěpánek dne 25. dubna 1987 přijat do exilové zednářské lóže U tří hvězd se sídlem v Mnichově. Protože tahle lóže byla založena teprve roku 1985, byl Martin vůbec prvním učněm, kterého jsem do ní přijímal. Tedy – premiéra pro nás oba. (…) Martin byl opravdový zednář. Pilně se vzdělával v zednářském řemesle, a tak mohl být v řádném termínu, po dvou letech, povýšen na zednářského mistra. Zažádal si tehdy o výjimku, dostal ji, a tak směl do lóže nosit otcovu zástěru, odlišnou od těch, které jsme nosili my ostatní. Právě díky bratru Martinovi vstoupili do naší lóže někteří významní čeští umělci a intelektuálové. Přednášky pronášené kultivovaným hlubokým hlasem, pečlivá výslovnost, to Martina předurčovalo na funkci řečníka. Tu vykonával nejen U tří hvězd, ale také později v česko-německé lóži Goethe v údolí míru pracující v Mariánských Lázních.“ (Brousek, Jan. Vzpomínka velmistra zednářské lóže: Nosil otcovu zástěru, Reflex, 23. 9. 2010)

Sám Štěpánek své členství popsal v několika rozhovorech. Někdejší hlasatel Rádia Svobodná Evropa a pozdější chvilkový ministr kultury se rozhovořil například v Reflexu (Štěpánek, Martin. Do politiky ani byznysu nepronikáme! Reflex, 6. 11. 2008):

„Věděl jsem o zednářích z domova, otec pracoval ve skotském ritu. V mém dětství přicházelo k nám domů, v dobách, kdy o zednářství nesmělo v Československu padnout ani slovo, zhruba jednou za rok několik mužů a dlouho s otcem v jeho pracovně o něčem jednali. Když jsem se ptal, kdo to byl, odpovídal lakonicky – bratři. Brzy jsem poznal, že to nebyli legionáři. V naší rodině se vědělo, kdo z významných lidí k zednářům patří. Bylo mi jedenadvacet, když otec umřel, tehdy mě zajímalo mnoho jiných věcí, a proto mohu dnes litovat, že jsem s ním o zednářství nemluvil.“

Popsal také, jak se k zednářství dostal on sám: „Po odchodu do exilu v roce 1980 jsem poznal lidi, kteří byli v v Německu členy dvou exilových lóží–´U tří hvězd´ a ´TGM´. Začal jsem se o zednářství zajímat, až jsem byl svým známým osloven a vstoupil do řádu.“

Štěpánek své zednářství propagoval i po své smrti. Ve Velké obřadní síni strašnického krematoria v Praze, kde  se uskutečnilo poslední rozloučení s hercem a někdejším ministrem kultury, proběhl dokonce zednářský obřad, když se zednářští kolegové přišli se svým velmistrem rozloučit. Média ho popsala následovně: „Zednáři přistoupili k rakvi, uchopili se za ruce a utvořili kruh. Jeden z nich poté zabouchal kladívkem na katafalk s rakví a řekl: ´Bratře, byl jsi jedním z nás.´ Pak si třikrát pevně potřásli rukama v bílých rukavičkách.“ (Kremserová, Eva. Zednářký obřad nad rakví!, Aha! 25. 9. 2010).

Zajímavé bylo i to, že jedním ze zednářů, kteří se pohřbu zúčastnili, byl herec Ota Jirák. „Šlo o poslední rozloučení s naším bratrem,“ řekl tehdy a prozradil tak svoji příslušnost k řádu.

Jirák ale nechce o svém zednářství příliš mluvit. „Tentokrát vás asi zklamu. Zednářství má svá tajemství a tajemství přestává být tajemstvím, mluví-li se o něm na všech rozích. Zda jsem, či nejsem zednářem, je moje velmi osobní věc. Ať jsem, či nejsem, mluvit o tom, s dovolením, nebudu,“ řekl Jirák v jednom rozhovoru.

Dalším známým svobodným zednářem je publicista, filosof a vedoucí katedry religionistiky na pardubické univerzitě Ivan Odilo Štampach. K svobodnému zednářství se přiznal už v devadesátých letech.

O zednářství se ale zajímal už o dvě desetiletí dříve: „Jsou dva typy lidí. Jedni kladou důraz na přírodu, citovost. Takovým povahovým typem nejsem. Jsem spíše typ civilizační, kterému záleží na kulturních hodnotách, takže symbolika tvorby a stavění je mi od počátku blízká,” řekl o sobě.

V pořadu ČT2 Vertikála (2. 12. 2003) popsal svoji vlastní cestu k zednářství:

„Můj příběh je takový trošku kuriózní. Někdy začátkem listopadu 1990 navštívil nějaký mladý muž provinciála dominikánů, dnešního hradeckého biskupa Duku a říkal mu, že je členem nějaké organizace, neřekl mu jaké, která obnovuje činnost, a že ho prosí, aby se dál neptal na to, a že ta organizace má také svůj rituál, ale že v komunistické éře všechny ty texty a věci a tak dále potřebné k tomu se prostě ztratily nebo jsou rozptýlené a bude třeba to všechno teprve dávat dohromady. A jeho by prosil, jestli by neposkytl tři svícny, protože svícny jsou také k tomu rituálu potřebné. On mi potom říkal, že pochopil, oč jde, ale neříkal to dál, ty svícny mu půjčil. Nechal si zjistit číslo toho auta, na které se to nakládalo, kdyby přece jenom to bylo něco jiného. A na mě se potom obrátil s tím, že tyhle věci mě přece zajímají a že kdesi má vizitku od toho pána a že mě to jistě bude zajímat dál sledovat,“ vypráví Štampach.

To je mimochodem zajímavá historka, protože ukazuje, že Štampacha k zednářům víceméně nasměroval současný pražský arcibiskup. Může to ale také znamenat, že se chtěl zbavit člověka, který se do církve evidentně nehodil.

Štampach pokračuje: „Tu vizitku potom nenašel, ale já jsem to jako takovou zajímavou historku vykládal v rodině jedněch mých známých a přátel a ta paní říkala: ´A tebe to opravdu zajímá?´ Tak jsem jako zavětřil, že zřejmě tam bude nějaká vazba. Věděl jsem, že zednářství v té své většině je mužskou organizací, takže jsem nemyslel, že jde o ní. Ukázalo se, že šlo o jejího otce, a s ním potom jsem navázal kontakt a debatovali jsme o tom a tudy se potom moje cesta ubírala. Takže to je opravdu kuriózní.“

V článku Jana Jandourka popisuje Štampach, co následovalo: „Příští návštěva už měla charakter rozhovoru ve dvou a dotyčný se ptal, zda mě to zajímá jen teoreticky. Pak přišlo období několika měsíců debat a vzájemného 'prověřování' obou stran. Na konci roku 1991 jsem byl zasvěcen jako učeň a postupně jsem se stal tovaryšem i mistrem a v této lóži jsem dodnes.“ (Jandourek, Jan. Přijít na schůzi a žádat o přijetí? Nelze, Mladá fronta DNES, 26. 11. 2004)

Jedná se o obnovenou lóži Most, která vznikla už v roce 1925 a dnes má zhruba 50 členů (Dubský, Kamil. Ivan Štampach je zednář! Hradecký deník, 18. 12. 2006).

Stejný článek Štampacha poměrně výstižně charakterizuje: „Štampach je známým církevním rebelem. Ze svých řad ho exkomunikovala římskokatolická církev, jejímž byl knězem, před sedmi lety pak byl vyloučen z řádu dominikánů. Nemá rád Václava Klause a je mu bližší spíše levice. V roce 2002 neúspěšně kandidoval do parlamentu za Stranu zelených.“

Členství v řádu přiznal před lety i houslový virtuoz Jaroslav Svěcený.

„Delší dobu jsem hledal zajímavé téma. A pak, když jsem pořádal kursy v německém Bayreuthu, dostal jsem se do muzea svobodných zednářů, které je, myslím, neznámější a nejobsáhlejší v Evropě. Najednou jsem narazil na knížku o hudebnících, členech tohoto řádu. Věděl jsem předtím o Mozartovi, ale například o Haydnovi či Sibeliovi ne. Začetl jsem se do dějin a zjistil, že mezi nimi byli i čeští autoři, jako Oskar Nedbal nebo Jaroslav Kocián. Dostal jsem nápad - o tomhle jsme se v dějinách hudby neučili - stálo by za to natočit cédéčko na téma Hudebníci svobodní zednáři. Každý z nich je z jiné doby, ale všichni byli členy jednoho řádu,“ popsal svoji zkušenost se zednáři v médiích. (Pšenicová, Zuzana. Jaroslav Svěcený: Potkávám sám sebe, Super, 19. 1. 2002)

K zednářství se přihlásila i spisovatelka a propagátorka feminismu Alexandra Berková.

A co Havel?

Členství exprezidenta Václava Havla u zednářů je častým terčem dohadů a spekulací. Podle jedněch je klasickým zednářem, ztělesněním zednářských myšlenek a proto nutně i členem lóže, podle jiných zednářem nikdy nebyl. On sám své zednářství popírá.

Havel pochází ze zednářské rodiny, jeho otec Václav M. Havel patřil do lóže „28. říjen“. O jeho zednářských vzpomínkách jsem pojednával v minulém díle. Zednářem byl také Václavův strýc Miloš – patřil do lóže Dílna lidskosti. Protože se zednářství často dědí, je velice pravděpodobné, že je zednářem i syn.

Co říkají o Havlově údajném zednářství zdroje, které jsou k zednářům kritické? Můžeme si o nich myslet cokoli, ale určitou informaci skýtají – minimálně informaci, která by měla být buď ověřena nebo vyvrácena.

Například Týdeník Politika otiskl v počátcích devadesátých let následující pojednání o Václavu Havlovi. Protože je zajímavé, ocituji z něj větší části:

„V březnu 1989 se v soukromých pražských bytech připojovala k televizorům videokazeta s Havlovou hrou ´Asanace´, natočenou malou divadelní scénou v Německu. Na konci děje hry byl připojen asi osmiminutový fotografický přehled autorova života. Na jednom snímku je Václav Havel se všemi rituálními symboly svobodných zednářů korunován králem.“

„Otec a strýc Václava Havla byli členy zednářské lóže Bohemia. Otec stavěl své objekty výhradně pro židovské investory (kupř. Obchodní dům Brouk a Babka, obchodní dům ASO - nyní Perla, Barandovské terasy, palác Lucerna atd.), a výhradně pro židovské majitele. Strýc V. Havla vlastnil s židovskou kapitálovou účastí filmové ateliéry Barandov. Oba financovali Sionistické organizace, zednářské lóže, PEN-klub, oba byli členy Rotary-klubu. (PEN-klub je zednářská a židovská světová organizace, sdružující úspěšné spisovatele a vydavatele. Byl založen v roce 1921 v Londýně. Jeho činnost byla v dobách stalinského režimu zakázána Po jeho obnovení v prosinci 1989 byl V. Havel zvolen jeho čestným předsedou.) Rotary-klub je obdobou PEN-klubu, sdružující úspěšné podnikatele, finančníky a průmyslníky. Nedávno obdržel V. Havel mezinárodní cenu Rotary.“

„Václav Havel byl zasvěcen do lóže svobodných zednářů v roce 1968 při svém pobytu v USA. Do lóže byl uveden Arthurem Milerem, prezidentem světového PEN-klubu, židem a bývalým americkým komunistou, spisovatelem a dramatikem (Spartakus a pod.). Havlovi se dostalo 30. svěcení podle amerického rituálu (Rituel of Knight Kadosh z roku 1879).“


Časopis se dále zmiňuje o dodnes veselí vzbuzující historce, kdy v den své inaugurace do funkce prezidenta předstoupil Havel před veřejnost v krátkých nohavicích svých kalhot, což podle některých má vysvětlení v zednářské symbolice (vyhrnutá nohavice je totiž součástí zednářského přijímacího rituálu) – Havel se tím přiznal k členství v lóži a k poslání, které od zednářů dostal, tvrdí časopis. Havlovi lidé podobná tvrzení vždy odmítali a předkládali různá vysvětlení, proč zrovna v tak významný den Havel své oblečení jaksi „nezvládl“.

Podle Orta (str. 91-92) jsou ale výše zmíněná tvrzení, která se později v různých obměnách opětovně vynořovala, nesmyslná a byla převzata z různých protizednářských pamfletů.

Podívejme se také, co o Havlovi říkají současní svobodní zednáři – vesměs jeho členství, podobně jako Ort (str. 92), popírají.

„Je nám sympatický, protože pochází ze zednářské rodiny a myslíme si, že je nám přátelsky nakloněn. Ale nikomu nic nepřikazujeme,“ popisuje Havlův vztah k zednářům a vztah zednářů k Havlovi Petr Jirounek.

„Nezastírám, že jsme se obrátili i na prezidenta Václava Havla, a to i vzhledem k tomu, že jeho otec byl význačným členem zednářské lóže, ale bez úspěchu," popsal zase Karel Černý, hodnostář (knihovník a archivář) Veliké lóže České (Přeučil, Pavel. Ve znamení kružidla a úhelníku, Magazín Práva, 2. 12. 2000).

„Mnozí z nás se to rovněž domnívali, ale on není zednářem. O tom nás ujišťují naši zednářští přátelé v zahraničí,“ řekl zase Tomáš Srb (Kovář, Pavel. Spiklenci humanity. České zednářské lóže se sloučily, Reflex.cz, 6. 11. 2008).

Sám Havel ostatně členství popřel už v raných devadesátých letech. Rudé Právo dne 6. dubna 1992 přetisklo Havlovo vyjádření z nedělních Hovorů z Hradu:

„Někteří politici systematicky mnoho měsíců o mně říkají na různých mítincích a při různých příležitostech, že jsem svobodný zednář, že jsem člen nějaké zednářské lóže a že dokonce tento Hrad je ovládán nějakou lóží. Je to samozřejmě nesmysl, není to pravda. Ale oni to klidně říkají dál a dál...“ (Sýs, Karel. Praha zednářská, Praha, 2011, str. 197)

Když ale budeme na Havla aplikovat analytické postupy, které si ukážeme níže, tato tvrzení se nám ukáží jako minimálně sporná.

Havla například najdeme na řadě fotografií s rukama sepnutýma do trojúhelníku (zednářské gesto), nebo s prsty do tvaru písmene "V" (prý "victory", které používal Churchill, ale ve skutečnosti zednářský symbol, ostatně - Churchill byl zednář).



Zajímavá je i symbolika, která tehdy nového hradního pána obklopila - už tak okultní obelisk na třetím hradním nádvoří z dob T. G. Masaryka (který navrhl dvorní architekt Josip Plečnik a vztyčen byl k 10. výročí vzniku Československa v roce 1928) nechal v roce 1996 Havel doplnit o dvoumetrový jehlan svařený z pozlacených ocelových nosníků. Ale nazvěme ho spíše pyramidou než jehlanem, přičemž pyramida je klasický zednářský, respektive iluminátský symbol.

Boj pravdolásky o jiný iluminátský symbol, Kaplického knihovnu ve tvaru pyramidy s vševidoucím okem, ve které se Havel (a mnozí další) velmi angažoval, jsem popsal v článku „Iluminátské oko nad Prahou“. (Bartoš, Adam B. Iluminátské oko nad Prahou, www.prvnizpravy.cz, 2. dubna 2011, http://www.prvnizpravy.cz/sloupky/sloupky/iluminatske-oko-nad-prahou/).



Obelisk na třetím hradním nádvoří ale není jediným zednářským symbolem na Hradě. Je jím i více než čtyřmetrová pyramida z bílé opuky v hradních zahradách. Ta původní, kterou navrhl opět Josip Plečnik, se rozpadla (kámen se ukázal jako příliš křehký), pyramida dnešní je její replikou, která se na Hrad vrátila až – s Václavem Havlem. „Proto však není tato více než čtyřmetrová pyramida z bílé opuky méně záhadná. Architekt světového významu jistě nedělal nic nahodile nebo samoúčelně. Pokud postavil na Pražském hradě pyramidu, muselo to něco znamenat. A tak nezbývá než hledat souvislosti...,“ píše se vsvém článku Jitka Lenková. A později dodává: „Vztyčení pyramidy na Pražském hradě po převratu 1918 můžeme chápat i jako symbol úspěšné zednářské účasti na vzniku samostatného Československa.“ (Lenková, Jitka. Záhadný pražský symbol. Je prezident Václav Havel zednář? Ring, 14. 9. 1999)


 

A abychom u architektury, která je ostatně zednářství velice blízká, ještě chvíli zůstali, podívejme se na kostel sv. Anny, který si nechal zrekonstruovat Václav Havel pro své aktivity. Centrum se dnes jmenuje Pražská křižovatka a slouží jako "multikulturní a duchovní centrum". Pořádají se zde například úvodní setkání Fora 2000, koncerty, udílení cen Nadace Vize 97 apod. Zajímavé je, že rekonstrukci kostela prováděla architektka Eva Jiřičná, dříve přítelkyně Jana Kaplického a členka výběrové komise, která Kaplického návrh vybrala. To, že si Havel zvolil už za josefínské doby odsvěcený kostel sv. Anny není nejspíše náhodou – mezi zednáři se těšil nemalé pozornosti. Lucie Fialová (Právo, 30. 9. 2003) popisuje, že z doby svého zrušení (1782) nejspíše pocházejí sklomalby s templářskými symboly v pěti severních oknech lodi. „Ty svědčí o nesmírně živém povědomí templářské minulosti objektu, přitahujícím k němu též zájem svobodných zednářů," píše.

 

Vcelku je ale jedno, zda je Havel oficiálně členem zednářské lóže, či nikoli. Důležité pro zednáře je, že je k nim vstřícný, zednáři si ho váží a jeho případné členství by bylo spíše jen formalitou.

Je to obdobný případ jako v případě dohadů o členství T. G. Masaryka, o kterém se za první republiky vedly podobné spory. Ten své zednářství rovněž popíral, ale zároveň se o zednářích vyslovoval příznivě a byl mu nakloněn. Mnozí zednáři ho za zednáře považovali, jak jsme si v minulém díle ukázali.

Stejně tak Havel nemusí být oficiálním členem lóže, ale zednářské ideje dokonale ztělesňuje. O takových lidech se říká, že jsou „zednáři bez zástěry“.

A co další politici?

Třebaže zednáři popírají, že by mezi nimi byli zastoupeni politici ve větším množství, existuje mnoho důvodů se domnívat, že tomu tak ve skutečnosti je.

O tom, kdo ze současných nebo bývalých politiků nosí zednářskou zástěru, se někdy spekuluje i v médiích, byť spíše výjimečně:

„Kolem svobodných zednářů stále existuje spousta dohadů a spekulací, zejména o významných osobnostech, které jsou údajnými zednáři. Často se hovoří o řadě významných politiků, představitelů státu či poslanců, kteří jsou členy zednářských lóží. Tak se spekuluje o Jiřím Dienstbierovi, Josefu Zielenecovi, Janu Kavanovi a dalších osobnostech,“ píše se například v magazínu Práva (Přeučil, Pavel. Ve znamení kružidla a úhelníku, Magazín Práva, 2. 12. 2000). Tentýž článek ale ústy už vzpomenutého svobodného zednáře Karla Černého členství těchto i dalších politiků popírá:

"Samozřejmě jsme měli zájem o významné osobnosti veřejného života, ale dnes skutečně mezi našimi zednáři nejsou žádní členové vlády, Sněmovny či Senátu,“ cituje deník Černého.

Členství politiků popírá i Štampach:

„Nepotkávám v těchhle těch okruzích třeba lidi z politických kruhů, o kterých se nejvíc má zato, že ovlivňují veřejný život. Za celou tu dobu, co znám zednářské hnutí, tak jsem v něm potkal jednoho poslance. Byl to poslanec za Československou stranu lidovou ještě ve federálním parlamentu, teď už je dlouho na odpočinku, ale jeho jméno samozřejmě nebudu říkat.“

Je ale otázka, zda takovým tvrzením věřit, protože jsou jednak krajně nepravděpodobná, jak si ještě ukážeme. Navíc i další představitelé zednářů mluví poměrně odlišně:

Například podle velmistra Veliké lóže České republiky Petra Jirounka „je členem řádu několik politiků“, i když dodává, že zednáři o žádný politický vliv neusilují.

Na jiném místě Jirounek připouští, že „mezi zednáři jeho obedience je také několik politiků na vyšších postech.“

V novinovém rozhovoru připustil Martin Štěpánek, mimochodem také politik – pár měsíců byl ministrem školství v první Topolánkově vládě, ale i předtím se pohyboval v blízkosti politiky:

„My nejsme a ani nemůžeme být tak daleko jako třeba Britové, Francouzi, Belgičané či Američané, jichž jsou desetitisíce a kteří se ke svobodnému zednářství veřejně hlásí. Já s tím rovněž nemám problém, ale takových je nás mizivé procento. Většina si nepřeje, aby se to o nich vědělo. Možná jsou, jak jsem zaslechl, i ve vysoké politice.“

Štěpánek to říká opatrně – že prý zaslechl, že jsou zednáři i ve vysoké politice.

„Jsou-li ve vysoké politice, mohou být i ve vysokém byznysu, ten přece vysokou politiku ovlivňuje,“ namítá novinář, který rozhovor se Štěpánkem vedl.

„Já jsem pouze zaslechl, že někteří jsou možná ve vysoké politice. A pokud jde o byznys, nevím. Ale o jedné věci vás mohu ujistit: nepatří k tradicím českého zednářství, že by pronikalo do politiky a byznysu. Přitom třeba v USA, Francii, Itálii či Belgii se tak děje. Ale ani tam nejde podle všeho o rozhodující vliv. Moc mě to ani nezajímá,“ opakuje Štěpánek.

Vidíme tedy, že Štěpánek mlhavě připouští, že mezi zednáři jsou vysoce postavení politici (ale prý to jen zaslechl), zároveň ale tvrdí, že zednáři o politickou moc neusilují a že ho tato otázka ani v podstatě nezajímá.

Podívejme se ale i na další vyjádření zednářů:

„Zednářství se navenek projevuje nepřímo, a to prostřednictvím postojů svých členů angažovaných v politických, humanitních či ekologických organizacích," řekl další svobodný Tomáš Srb (Kovář, Pavel. Spiklenci humanity. České zednářské lóže se sloučily, Reflex.cz, 6. 11. 2008)

Evidentně panuje v této otázce zmatek, protože i historička Jana Čechurová, která k zednářství přičichla, když o něm připravovala velkou výstavu a později vydala obsáhlou monografii (Čeští svobodní zednáři ve XX. století), tvrdí, že zednáři neměli politický vliv ani za první republiky. To je hodně odvážné tvrzení.

Je otázka, proč Čechurová tvrdí něco na první pohled tak nepřesvědčivého – v minulém díle jsme si ukázali, že svobodnými zednáři byli v první republice mnozí politici, často v exekutivě – většina ministrů některých vlád, k zednářům vstoupila téměř kompletní Maffie, tedy lidé, kteří se zasloužili o vznik Československa a patřili pak mezi československou politickou elitu. Tvrdit tváří v tvář těmto skutečnostem, že propojení politiky a zednářů bylo zanedbatelné, je protimluv. Přesto to ale Čechurová činí. Je zajímavé odcitovat její názory, jak je prezentovala v už zmíněném rozhovoru pořadu Vertikála:

„Alois Rašín byl zednářem čtyři roky, ale vlastně v té době zednářství ještě nebylo pořádně ani konstituováno. A Jan Masaryk byl nejaktivnějším zednářem během své londýnské vyslanecké mise, takže ne v československém zednářství. Takže ty příklady moc typické nejsou. Dá se jmenovat třeba Ladislav Feirabend, nebo Gustav Habrman, ale politici jako aktivní politici v podstatě mezi zednáře příliš nezabloudili. A pokud byli zednáři, tak se nenechali vůbec ovlivnit a ani nebyla snaha je nějak ovlivňovat v jejich politických činech. To byly úplně mimoběžné světy,“ tvrdila Čechurová v rozhovoru. Minimálně poslední dvě věty jejího tvrzení jsou vysoce nedůvěryhodné. Jak to může Čechurová tak kategoricky říci?

Na jiném místě rozhovoru, v reakci na už zmíněné tvrzení Štampacha (že mezi zednáři potkal jen jednoho, navíc bývalého, poslance), pak výslovně říká: „Protože jestliže dnes tedy pan docent potkal jednoho politika, tak za první republiky se mezi zednáři tolik politiků taky nepotkalo.“ To je vyloženě lživé tvrzení.

Ostatně Čechurová sama si tak trochu protiřečí, protože později přiznává, že ačkoli by měla být politika v lóžích tabu (jak zednáři čaato halasně tvrdí), ve skutečnosti se politika probírala více než bylo zdrávo. Ve své knize například uvádí, že kvůli tomu i několik známých zednářů řady svých spolubratrů opustilo - například bratři Čapkové požádali v druhé polovině 20. let lóži Národ o vyškrtnutí, protože, slovy Josefa, „v lóži politické zájmy převažují nad příkazy bratrské solidarity a úcty".

To je ostatně důvod, proč tvrdím, že i mezi současnými politiky je mnoho zednářů. Jde o logickou úvahu, že pokud Česká republika navazuje v mnohém na prvorepublikové Československo (kde se zednářský modrý klín dostal i na samotnou státní vlajku), stěží si lze představit, že by se neobnovila i tradice propojení politiky a svobodného zednářství, kterému jsme se věnovali v předchozím díle.

Dalším důvodem domnívat se, že když zednáři tvrdí, jak politický vliv nemají, politici mezi nimi nejsou a politika je u nich zakázané téma, nemluví tak úplně pravdu, jsou také zkušenosti z jiných zemí, které potvrzují pravý opak.

V češtině například existuje kniha „Cesty svobodného zednářství“, která je překladem belgické publikace. Ta tvrdí, že „v některých lóžích v západní Evropě jsou občas politické otázky na pořadu prací (tj. zednářských schůzek), což vyvolává živou, však zdvořilou výměnu názorů.“

Belgie je koneckonců příkladem země, kde se politici svým zednářství netají a do lóží zde chodí zástupci pravice a levice, Valoni i Vlámové. Tématu se věnuje redaktorka Kateřina Šafaříková (Šafaříková, Kateřina. Belgické politické elitě dominují svobodní zednáři, Lidové noviny, 20. 1. 2000). Existuje-li takový stav v jiných zemích a víme-li zároveň, že zednáři jsou kosmopolité a světoobčané, máme dost důvodů se domnívat, že praxe českých zednářů bude podobná.

Dalo by se říci, že pokud neexistuje mnoho českých politiků, kteří zednářství otevřeně podporují, je to spíše proto, že mají důvod (v našich zemích daný řekněme i historicky – osobní zkušeností pronásledování) své členství zamlčovat a skrývat, než že by politici v českých lóžích chyběli.

Fráze o tom, že zednářství je apolitický spolek, vyvrací ostatně i další autor, který se tématem zevrubně zabývá ve své knize ´Svobodné zednářství jako politické hnutí sui generis´, zmiňovaný Petr Ort. Podle něho jsou zednáři politické hnutí, které vzniklo "jako jednak filozofický, jednak politický předvoj rodící se budoucí občanské společnosti" a jejich konstituce, kterou formuloval v roce 1723 reverend James Anderson (tzv. Andersonova konstituce) není ničím jiným než politickým programem. (Ort, Petr. Svobodné zednářství jako politické hnutí sui generis, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, Plzeň, 2006)

Podle Orta řada zednářských principů, například principy konsenzu či subsidiarity, našla uplatnění v dnešních politických institucích.

Ort se ve své knize pokouší definovat zednářský politický program, jehož naplnění vidí například v globální ekonomice, v boji proti totalitním režimům či ve vizi trvale udržitelného života.

Ort je pro svá tvrzení dává příklady ze současné politické praxe:

"Zednáři díky svým neformálním kanálům pomohli vstupu České republiky a dalších zemí střední Evropy do Evropské unie. Zednáři také stojí za investicemi u nás,“ říká otevřeně – a zasvěceně.

A na jiném místě se můžeme dočíst: "Když je někdo v zahraničí zednářem a vyšle ho nějaká firma do Česka, tak samozřejmě jde do lóže a tam si zjišťuje nějaké neformální informace a kontakty.“

Podle Orta mají zednáři značný vliv na evropské instituce: "Ve Štrasburku existuje lóže Evropa, která je složená z poslanců a odborných pracovníků Evropského parlamentu. U dalších orgánů EU působí další podobné lóže.“

Vzhledem k neveřejnému působení zednářů jsou však přesné cíle jejich snah neznámé a dozví se o nich až následující generace, uzavírá Ort.

Není to ostatně ten správný důvod, proč zednáři, a obzvláště politici, kteří by měli sloužit lidu a být lidu odpovědní, své členství v tomto tajné řádu skrývají?

Jak poznat zednáře?

Že zednáři nesmí za žádných okolností prozradit příslušnost jiného člena k řádu, je všeobecně známá informace. Kdo se ale svým zednářstvím pochlubit chce, může. Většinou ale není doporučováno přiznávat se ani k vlastnímu členství:

„Nepokládáme ani za dobré, aby zednáři své členství veřejně přiznávali, i když v poslední se tento princip dodržuje méně. Zednář-mistr, který k tomu má dobrý důvod, může své členství veřejně přiznat. Nikdy však neprozradí některé fáze zednářských rituálů, tajných slov a znamení. Na druhou stranu je třeba říci, že v každém specializovaném knihkupectví naleznete mnohé z toho, co kdysi spadalo do kategorie přísně utajovaných informací,“ tvrdí Jirounek.

„Když to zednář považuje za potřebné, smí o sobě říci, že je svobodným zednářem a ze které je lóže,“ vysvětluje zase Štampach (Jandourek, Jan. Přijít na schůzi a žádat o přijetí? Nelze, Mladá fronta DNES, 26. 11. 2004)

Jestliže jsou tedy zednáři na přiznávání se k řádu skoupí, a politici tuplem, pak nám nezbývá nic jiného, než se snažit jejich příslušnost k řádu ověřit jinými způsoby.

Už jsme si ukázali, že domnívat se, že mezi zednáři je mnoho českých politiků, je logické, neboť:
- sami zednáři to přiznávají
- bylo tomu tak v novodobé české historii
- je tomu tak v okolních zemích

Chceme-li jít ale ještě dál a nespokojit se s obecným konstatováním, že politický svět a svět tajného svobodozednářského řádu je propojen, ale chceme-li znát jména konkrétních politiků, musíme se tedy uchýlit k analýzám, pátrat, dávat si věci do souvislostí a všímat si detailů, skrytých gest, symbolů, narážek, nebo vztahů. Vodítkem by pro nás mohla být i zednářská minulost předků a další indicie.

Pokusil jsem se sepsat pár pomocných rad, které by nás v tomto hledání měly správně nasměrovat:

1) všímat si skrytých narážek, poselství:

Kupříklad velmistr Jirounek v rozhovoru popisuje, že někteří zednáři používají skrytých narážek, které jejich členství prozrazují – jde ale spíše o vzkazy těm, kteří si takových gest mohou všimnout, nezasvěcení je proto nemají šanci rozpoznat a vyhodnotit.

„Někteří zednáři při veřejných projevech, pokud jsou lidmi, kteří se třeba vyjadřují do médií, tak to dělají tak, že tam zamotají nějakou větu, která by vlastně ani neměla být na veřejnosti přednesena a kterou dají najevo, že jsou členy. Ale nemělo by se to dělat a u nás jsem nic takového nepozoroval.“

Například se tvrdí, že jakýmsi nasazeným agentem v národoveckém hnutí byl předseda SPR-RSČ Miroslav Sládek, který byl ve skutečnosti zednář. Jeho kritici upozorňují, že se po návratu z USA k zednářství přihlásil nenápadným ale jednoznačným způsobem, kdy v úvodníku svého politického časopisu přirovnal budování politické strany k chrámu. Byla to skrytá zmínka, náznak, o kterém mluví Jirounek?

2) všímat si symbolů, gest:

Sepjaté ruce do tvaru pyramidy (obvyklé gesto Angely Merkelové), různé podivné pózy, které najdeme například na facebookových profilech Karla Randáka nebo Karla Janečka. Nemusí to nic znamenat, ale klidně může. Často se také tvrdí, že zednářským symbolem jsou dolů posazené brýle a pohled jakoby přes brýle, který známe například u Karla Hvížďaly, ale najdeme je třeba i u Andreje Babiše. Samozřejmě netvrdím, že takové gesto vždy a za každých okolností něco takového značí, pouze dávám čtenářům k úvaze to, co se říká – ať čtenáři sami zkoumají, zda to je pravděpodobné či nikoli.



3) všímat si vztahů mezi lidmi (kdo se s kým stýká, odkud se ti politici tak dobře znají).

4) byl zednářem někdo z rodiny, z předků?

Již jsme si řekli, že zednářství se často dědí z otce na syna, což jsme viděli v případě Štěpánka, Syllaby a rodiny Františka Křižíka, kde jde dokonce už o čtvrtou zednářskou rodinu. Proto je například pravděpodobné, že byl-li zednářem diplomat a politik Vilém Pithart, bude jím nejspíše i jeho syn Petr Pithart, byť se nikdy oficiálně ke svému zednářství nepřiznal.

Dalším příkladem může být Jan Sokol, filosof, bývalý ministr školství a neúspěšný kandidát na prezidenta. Jeho dědeček František Nušl byl za první republiky významným svobodným zednářem, patřil mezi zakladatele lóže Národ. Opět se dá předpokládat, že se zednářství v této rodině dědilo. Je tedy pravděpodobné, že byl zednářem i Sokolův otec Jan (který byl architekt – mezi zednáři bylo ostatně z principu mnoho architektů), stejně jako Jan Sokol současný. To by odpovídalo jeho politickému zaměření (pravdoláska) a politickým ambicím.

5) Všímat si, kdo a jak o zednářích mluví. Není-li schopen zaujmout kritický postoj, je to podezřelé (viz další podkapitolka)

6) členství v jiných spolcích, které často bývají dávány se zednářstvím do souvislosti

7) všímat si souvislostí - co se kde napsalo, řeklo, jak to koresponduje s realitou – jinými slovy skládat střípky mozaiky

Jako příklad poslouží opět Petr Pithart. V knize Přemysla Svory „Kmotr Kmenta“, která je úplným přepisem rozhovorů Františka Mrázka s jeho kolegy, najdeme například tuto hlášku:

"Když tak se tam dostaneme jinudy. Já mám ještě jedno řešení. Ten Mirek, kdyby se necpal do Senátu, tak měl klid. On jde proti Židům, on jde proti Pithartovi. To jsou Zednáři. Vždyť je to cvok..." (František Mrázek telefonuje Luďkovi Sekyrovi, přepis rozhovoru)

Samozřejmě, že tvrzení Františka Mrázka nemusí mít žádnou relevanci, může jít o fámu a podobně. Ale více takových indicií nám nejspíše ukáže, že politik je zednář, i když to popírá.

Zůstaňme u Petra Pitharta a na jeho příkladu si to shrňme:

mluví se o něm jako o zednářovi (to znamená, že tato informace má někde původ, z něčeho vychází a nyní se už jen traduje)
jeho otec byl významným předválečným zednářem
Pithart je významným představitelem tzv. pravdolásky, která má k zednářům sama o sobě blízko

To už stačí na to, abychom pojali silné podezření, že Pithart skutečně je zednář. Kdybychom chtěli úplnou jistotu, můžeme hledat ještě další potvrzující indicie – najdeme na fotografiích nějaká zednářská gesta nebo v jeho projevech náznaky zednářských myšlenek? Mohli bychom ho také oslovit a zeptat se ho na věc přímo – způsob jeho odpovědi by nám také v mnohém napomohl. Zhruba tímto způsobem bychom mohli postupovat u všech dalších politiků. Je to zdlouhavý postup, ale podobnou analýzou bychom se k něčemu mohli propracovat.

***

Podle výše zmíněného bychom mohli z příslušnosti k řádu svobodných zednářů podezírat například bývalého premiéra Josefa Tošovského, ale i spousty dalších politiků z ranných 90. let, například zesnulého Pavla Dostála (dlouholetého ministra kultury), Vladimíra Dlouhého či také už nežijícího Ivana Dejmala. O všech těchto jménech se totiž často spekuluje a podle různých zdrojů mezi zednáře patří / patřili. Dá se předpokládat, že řada lidí kolem Václava Havla, které běžně označujeme pojmem pravdoláska, jsou svobodnými zednáři.

Zajímavá jsou i gesta. Při podpisu Lisabonské smlouvy se například Mirek Topolánek s Karlem Schwarzenbergem zdravili podivným stiskem ruky. Topolánek byl navíc osobní kamarád Silvia Berlusconiho, známého zednáře z lóže P2, která nechvalně proslula spojením s mafií, organizovaným zločinem a spoluprací se CIA. Když už ho Berlusconi zval do své vily se svými společnicemi, stěží si lze představit, že by spolu nesdíleli i další tajemství.

Karla Schwarzenberga zase podle několika zdrojů můžeme spolehlivě označit za člověka velice blízkého židozednářskému řádu B´nai B´rith – jak si ukážeme v dalším díle (který se bude věnovat výhradně B´nai B´rith), navštěvuje Karel Schwarzenberg často jejich akce a dokonce na nich i oficiálně promlouvá a řeční. Podobně jsme na akcích B´nai B´rith mohli najít i diplomata a bývalého senátora a předsedu ODA Michaela Žantovského. Vladimír Železný, byť názorově stojící proti Schwarzenbergovi, se k členství v B´nai B´rith dokonce oficiálně hlásí.

Pak tu máme současné politiky, kteří se někdy stylizují do vskutku prapodivných póz. Třeba Vít Bárta si na svoji svatbu vzal do manžetové košile knoflíčky ve stylu lebky s hnáty. Normální člověk toto neudělá. Českou obdobu "Skull and Bones" tu asi nemáme, ale lebka je důležitým symbolem i v zednářství. Autor článku se Bárty přímo ptal, ale nedostal žádnou odpověď. Ptal se i odborníka na sekty z časopisu Dingir Zdeňka Vojtíška, co si o tom myslí a zda to může znamenat přináležitost k nějakému řádu okultního charakteru, ale ten také o ničem nevěděl (je ale otázka, zda se dá Vojtíškovi věřit, jak si ukážeme níže – už jen proto, že v redakci zmíněného časopisu sedí s Ivanem Odilo Štampachem).



Podobně bychom mohli české politiky lustrovat dál. Má to ale smysl? A není to paranoia? Nepřeceňujeme členství politiků u zednářů a nepřeceňujeme zednářství jako takové?

Jsem přesvědčen, že nikoli. Politici samozřejmě mají právo se sdružovat v různých spolcích, ale nedomnívám se, že je správné, aby se sdružovali ve spolcích tajných. V parlamentní demokracii, kde by měl být politik otevřený, zodpovědný voličům a měl by hájit jejich zájmy, není dost dobře možné, aby byl členem tajného řádu s tajným posláním, protože to jeho práci znevěrohodňuje a existují vážné důvody se obávat, že nehájí zájmy svých voličů, ale například zájmy oněch tajných spolků. Vždyť pokud jde jen o filantropii a charitu, proč pořád tolik tajností?

Zednářská zásada navíc svým členům ukládá "nečinit nic, co by bylo se zednářskou ideologií v rozporu" (citát z Mezinárodního lexikonu svobodného zednářství). Což je jinými slovy totéž, co upřednostnit zednářským zájem před jakýmkoli jiným zájmem. Nebo ještě jinak: ve chvíli střetu zájmů bude svobodný zednář konat jako svobodný zednář, vše ostatní jde stranou. Umíme si proto představit, že politik-svobodný zednář není ve svém rozhodování odpovědný jen svým voličům, ale i svým spolubratrům. V okamžiku střetu zájmů upřednostní zájem zednářský. Tomuto tématu se věnuje například spisovatel a publicista Guido Grandt (Grandt, Guido. Černá kniha svobodných zednářů, Knižní klub, Praha, 2010)

Kdybychom věděli, co jsou zednářské zájmy a v čem skutečně spočívají zednářská tajemství, nemuseli bychom možná být podezřívaví. Ježto jsou nám ale tyto věci už po staletí utajeny, pak bychom měli být na pozoru.

Dobře to vystihl historik architektury Zdeněk Lukeš, který napsal: „Myslím, že aktivní politici – ministři, náměstci, ředitelé státních institucí, poslanci a senátoři (o novinářích ani nemluvě) by se v těchto organizacích z principu angažovat neměli a odmítnout by měli i jejich pozvání. Jinak budou těžko vysvětlovat, že se s ´černými ovcemi´ neznají.“ (Lukeš, Zdeněk. Poněkud záhadný Lions klub, Lidové noviny, 17. 8. 2011)

Kdo by mohl být zednářem?

Následující odstavce nejsou obžalobou ani honem na čarodějnice. Při studování tématu jsem si pouze uvědomil, že jako jedna z indicií, která naznačuje, že dotyčný může být zednářem, ale tají to, je způsob, jak o zednářství mluví, zvláště v okamžiku, kdy je konfrontován například někým, kdo zednáře tvrdě kritizuje:

Příkladem mohou být až nezvykle vstřícné postoje k zednářství od některých novinářů či publicistů. Je-li řád tajný, pak tajemné vždy způsobuje nedůvěru. Ten kdo něco, co je objektivně tajné, obhajuje, vzbuzuje dojem, že o tom něco ví.

Když byl kupříkladu pozván do rozhovoru Vertikála Odilo Štampach a Jana Čechurová (u níž je například podezřelé to, jak zlehčovala vztah politiky a zednářství, viz výše), třetím, kdo diskutoval a v diskuzi zednářství obhajoval, byl Zdeněk Vojtíšek ze Společnosti pro studium sekt a nových náboženských skupin (v redakci časopisu sedí právě se Štampachem).

Třebaže ve svém časopise Dingir bohatě kritizuje všechny možné církve, sekty či náboženská hnutí (vím například ze své vlastní zkušenosti, jak kriticky se Vojtíšek stavěl například k charismatickému hnutí, kterého jsem byl několik let členem), je o to překvapivější, že o zednářích mluví jen pozitivně. Na otázku, zda je možné zednářství označit za sektu, která může člověku škodit, odpověděl:

„Tak to je dost natvrdo položená otázka, to je velmi těžko říci, co člověku škodí a jak. Neumím si asi představit nějakou situaci, kdy by samo svobodné zednářství mohlo člověku nějak uškodit, ne, ne.“

Novinář a historik Petr Zídek, který v Lidových novinách přinesl sérii textů o svobodných zednářích a vlastně tak téma mediálně otevřel (shodou okolností v době, kdy se zednář Štěpánek stal ministrem kultury), přináší mnohé podrobnosti o početním stavu a detailech jednotlivých lóží. To by ještě nemuselo být samo o sobě podezřelé. V jednom ze svých textů se ale pouští i do značně osobního až emotivního vyznání (u novináře nezvykle ostrého), když píše: „O svobodném zednářství existují dnes již desítky tisíc publikací. Podstatnou část této masy tvoří protizednářské pamflety, spiklenecké teorie a další bulvární slátaniny.“ (Zídek, Petr. Co a proč číst o zednářství, Lidové noviny, 9. 9. 2006).

Podobně „podezřelý“ je i komentátor Jan Jandourek, který o zednářích píše snad v každém svém druhém textu, a vždy jen jaksi v obraně, což působí minimálně podivně. Člověk by si myslel, že je nejspíše sám zednářem a že se snaží polemizovat s těmi, kteří zednářství připisují nekalé úmysly. Jandourek je navíc ideově blízký Ivanu Štampachovi. V jednom ze svých textů se věnuje konkrétně I Štampachově cestě k zednářství – vidíme tedy Jandourka, který je zednářstvím skoro až fascinován.

Jako jedna z mnoha ukázek jeho psaní poslouží následující text:

„V množství rozhovorů se skutečnými i domnělými celebritami představuje kniha rozhovorů s jezuitou Petrem Kolářem zvláštní případ. Je přitom jedním z těch, před nimiž varovaly katolické fundamentalistické samizdaty v polovině 90. let. Halík, Štampach, Příhoda a Kolář se měli podle autorů populární teorie spiknutí snažit rozvrátit pokojný a pravověrný život místní církve,“ píše Jandourek v recenzi knihy Josefa Beránka ´Hovory s Petrem Kolářem´. „Jeho kritika v duchu padni komu padni se obrací se značnou sžíravostí nejen proti současným podivným jevům na scéně politiky a společnosti, ale také proti zatuhlosti uzavřených církevních struktur. Právě proto ho jeho odpůrci zařazují mezi zednáře nebo levičáky,“ zlobí se Jandourek (Jandourek, Jan. Byl exulantem nejen venku, je jím i doma, Mladá fronta DNES, 27. 12. 2001). Podobně bojovné obhajoby zednářství najdeme u Jandourka často.

Stejně tak často (a přitom nelogicky, protože jaksi mimo téma svých textů – zkrátka tam zednáře vždy nějak „propašuje“) píše o zednářích i producent, publicistaa bývalý poslanec OF Jan Štern. Toho ostatně nepřímo jmenuje Miroslav Dolejší, když ve své analýze vyjmenovává rodiny, které „jsou komunisté nebo jejich potomci, svobodní zednáři a jejich potomci, a židé.“

Spekulace o členství v řádu svobodných zednářů provází i řadu dalších známých osobností, kupříkladu z katolického prostředí. Nálepku zednáře dostal například kněz Tomáš Halík. Podezírán byl například i kardinál Miloslav Vlk: „Boj o (katolickou) fakultu byl nejtěžší zkouškou mého biskupského působení, protože jsem byl podezříván, že jsem svobodný zednář a liberál," vzpomněl kardinál (ČTK, Kardinál Vlk bilancuje své úspěchy i nedořešené problémy a výzvy, ceskenoviny.cz, 4. 1. 2010).

Štampacha se také v jeho sporech s církví (byl vyloučen z římskokatolické církve i od dominikánů) zastávali kromě Halíka i Jiří Zajíc či biskup Václav Malý – to samozřejmě neznamená, že kdo se zastává zednáře, je sám zednář, ale může to být určitá doplňující informace ve chvíli, kdy máme podezření, že dotyčný příslušnost k zednářům skrývá.

Další spolky blízké zednářům

Vedle zednářů existuje i řada dalších elitních spolků, které jsou často uváděny v souvislosti se zednáři. Jsou jimi například Roraty kluby, Lions kluby či kluby Kiwanis. Jde o společneství lidí, kam se lze dostat jen na pozvání a na základě záruky už stávajících členů. Většinou jde o dobře situované osobnosti – manažery, podnikatele, politiky, akademiky, právníky, umělce, novináře, státní úředníky či bankéře.

Ti spolu „kromě jiného vytvářejí i neviditelné sociální sítě, o něž se lze opřít v byznysu, politice i osobním životě“ (…) »I u nás platí zednářské heslo ´Bratr bratrovi pomůže za každé situace´. Když se dostanu do průšvihu, jsem si jistý, že mě ostatní nenechají na holičkách,« vyzdvihuje výhody této platformy nejmenovaný manažer, který pomáhal zakládat jeden ze zmíněných klubů. (Štětka, Jan; Pšenička, Jiří. Kde se scházejí mocní, ekomom.ihned.cz, 14. ledna 2010, http://ekonom.ihned.cz/c1-39876240-kde-se-schazeji-mocni)

Protože psát o těchto spolcích by bylo nad rámec tohoto článku, omezím se jen na několik stručných informací:

Rotary cluby
Členství v  Rotary clubech není tajné, politici se jím často i chlubí, většinou jde o politiky pravicové (ODS) a členství je vnímáno jako prestižní záležitost, související s byznysem nebo obecně vlivem v regionu. V RC neexistují žádné rituály, žádný zákaz prozrazení svých kolegů, stejně jako žádná oficiálně přiznaná souvislost se zednáři. Na druhou stranu mnoho kritiků uvádí, že Rotary cluby jsou jakousi přípravkou na zednáře - s tímto tvrzením bych mohl souhlasit, ale nejde o nic vědomého a funguje to spíše opačně, než že by člověk vstoupil do Rotary s cílem postoupit dál k zednářům. Zednáři totiž někdy oslovují nic netušící nadějné rotariány (většinou rotariány ve funkci prezidenta daného klubu, což je ale přitom funkce rotující, do které se může dostat kterýkoli člen klubu) s nabídkou na vstup k zednářství (nabídka je ale nepřímá, spočívá v nečekaném zaslání zednářského časopisu). Že zednářství a rotariánství mají k sobě blízko, můžeme vidět nejen na příkladu zakladatele RC, Američana Paula Harrise, který byl sám svobodným zednářem, ale i na příkladu i domácích politiků, kteří byli členy obou spolků – například otec bývalého prezidenta Václav M. Havel či syn prvního prezidenta Jan Masaryk – oba byli zednáři i členy rotariánského hnutí.

Rotariáni pro snazší komunikaci mezi sebou používají každý rok aktualizované adresáře s kompletním seznamem členů, proto není těžké zjistit, kdo je v dnešní době členem Rotary clubu:

A tak mezi rotariány najdeme následující politiky - poslankyni TOP 09 Annu Putnovou (RC Brno City), exposlance KDU-ČSL Jaromíra Talíře (RC České Budějovice), diplomata a bývalého generálního sekretáře MZV Milana Sedláčka (RC Brno), primátora Českých Budějovic Juraje Thomu (Rotary club České Budějovice), bývalého jihočeského hejtmana za ODS Jana Zahradníka (tamtéž), senátora ODS Tomáše Jirsu (RC Hluboká n. Vltavou), bývalého hejtmana Královéhradeckého kraje za ODS Pavla Bradíka (RC Hradec Králové), poslance ODS Davida Kafku (RC Hradec Králové), exprimátora Hradce Králové Otakara Divíška (RC Hradec Králové), poslance ČSSD a primátora Chebu Pavla Vanouška (RC Cheb), exprimátora Pardubic Jaroslava Demla (RC Pardubice), exmanželku expremiéra Pavlu Topolánkovovou (RC Ostrava International), bývalého náměstka primátora Ostravy Lukáše Ženatého (RC Ostrava), poslance TOP 09 Jaroslava Lobkowicze (RC Plzeň), starostu Poděbrad Jozefa Ďurčanského (RC Poděbrady), exposlankyni Janu Ryšlinkovou (RC Prague International) a hejtmana Zlínského kraje za ČSSD Stanislava Mišáka (RC Zlín). Čestným členem Rotary je poradce premiéra Nečase Roman Joch (čestný člen RC Praha Classic), exprimátor Prahy Pavel Bém (čestný člen RC Praha), bývalý předseda Senátu Přemysl Sobotka (čestný člen RC Praha) a čestným členem je i prezident Václav Klaus (podobně jako za první republiky T. G. Masaryk a po něm Edvard Beneš).

Rotary klub se navenek věnuje charitě, často ale bývá kritizován jako místo setkávání vlivných lidí, kteří „spolu mluví“ a v zákulisí si vzájemně pomáhají. Například situaci v Jihlavě popsala média před časem následovně:

„Podle názoru některých novinářů i mimo stojících podnikatelů je Rotary club v Jihlavě považován především za vlivnou lobbystickou skupinu, charakterem se blížící zednářům. Někteří se nebojí užít ani výrazu mafie. Kritikům nepřímo nahrává i uzavřená struktura klubu a opar tajemnosti, plynoucí z nepříliš velké chuti členů klubu informovat o dění uvnitř (…) O tom, že však jde o skupinu s nesporně velkým vlivem, svědčí to, že mezi dvaatřiceti členy klubu najdeme bývalého jihlavského starostu a současného hejtmana kraje Františka Dohnala, ředitele jihlavské nemocnice Dušana Hubače, kancléře okresního úřadu Otu Kováře, podnikatele a zřejmě největšího soukromého vlastníka realit v centru Jihlavy Jaroslava Dobrovolného, ředitele vyšší odborné školy Ladislava Jirků a další významné podnikatele, státní úředníky, lékaře a zástupce dalších oborů.“ (čv. Kteří lidé ovlivňují život na Vysočině?, iDNES.cz, 1. 6. 2001)

Kiwanis kluby
V České republice působí i další ze tří největších mezinárodních prestižních klubů – Kiwanis. Má dokonce zastoupení v Radě Evropy a sdružuje po celé zeměkouli 600 000 lidí nejrůznějších profesí.

První klub vznikl v roce 1915 v americkém Detroitu, v Evropě v roce 1963 ve Vídni. Název pochází ze slova amerických indiánů a znamená: vyjádření sama sebe a zviditelnění se. Prioritou číslo jedna je pomoc dětem, ale kluby pomáhají i jinde, kde je to potřeba.  

Ze známých českých osobností se ke Kiwanisu hlásí spisovatel Michal Viewegh, herečka Dáša Bláhová a moderátor Zbyněk Merunka.

"Nezáleží přitom na politické příslušnosti ani náboženském vyznání," říká Alexandra Suková, zástupce Kiwanis International pro ČR. (Dudek, Martin. Co spojuje Clintona, Presleyho a Merunku? Ring, 14. 5. 2002)

Lions kluby
O Lions klubech se v poslední době hodně psalo v souvislosti s kauzou známého pražského lékaře a zakladatele tohoto hnutí u nás Jaroslava Bartáka. Proto se vyhnu popisu lionského hnutí (které se v něčem podobá právě Rotary a Kiwanis), vyhnu se i podivné postavě pana Bartáka samotného a povšimnu si jen jeho reakcí v médiích z doby starší, ve kterých popisoval vztah Lions klubů k zednářům.

„Pomáháme ve zdravotnictví, otřepáváme myšlenky starých svobodných zednářů a snažíme se vést lidi duchovně i materiálně do nového tisíciletí," řekl například v rozhovoru pro časopis Xantypa. (Kolář, Petr. Moderní zednářství aneb Lions Clubu je patnáct, Xantypa, 26. 10. 2004).

"Naši práci bych charakterizoval jako moderní zednářství. Ještě před několika lety chodil mezi nás profesor Syllaba, starý pán, kdysi býval velmistrem. Zasvěcoval nás do nejrůznějších duchovních rituálů svobodných zednářů klasických lóží. Kluby, které vznikly v Evropě po roce 1945, nahradily klasické svobodné zednářství, jehož myšlenky, především ty duchovní, byly zprofanovány léty pronásledování," vysvětlil Barták o něco dále.

Používá také zednářskou terminologii, když popisuje poslání klubu a jeho členů: „I my se alespoň obrazně můžeme stát architekty nového světa, který se snažíme duchovně i materiálně budovat, pomáhat při tom potřebným i sobě navzájem. Ne nadarmo stojí v našem znaku motto: We serve – Sloužíme."

V jiném rozhovoru Barták tvrdí, že „Lions Cluby si nehrají na zednáře, ale považují se za jejich řádné pokračovatele“ a že „rotariáni jsou v podstatě jejich konkurenti, i když spolu vycházejí velmi dobře” (Potůček, Jan. Tatínek to zařídí, Reflex.cz, 3. 7. 2008).

Zajímavá je i postava Bartáka samotného, který se znal (a rád fotografoval) nejen téměř s celou politickou a hospodářskou elitou České republiky, ale i v době kolem převratu ho přijaly takové významné osobnosti jako papež Jan Pavel II. nebo chilský vůdce generál Pinochet. Barták je nejen pokračovatelem rodinné lékařské tradice (jeho otec byl rovněž internista), ale i rodinné tradice duchovní. V Itálii, kde studoval, se nejen naučil italsky, ale „poznal i to, o čem mu otec vždycky vyprávěl - lví kluby a rotariány.“ Bartákův otec se totiž se zednáři i rotariány často stýkal.

"Celou dobu komunistické nesvobody jsme s otcem čekali, až to praskne, a doufali, že to, co fungovalo za první republiky, jednou obnovíme," vzpomíná Jaroslav Barták (1958), internista, kardiolog, viceprezident Mezinárodní cévní společnosti, prezident pražské Polikliniky Modřany a tajemník a charter prezident I. českého Lvího klubu Praha – Orel. Dnes stíhaný kvůli několika trestným činům.

Zajímavé je i to, jak popisuje vznik lionského hnutí u nás. Pokud jeho slovům můžeme věřit, jsou skutečně překvapivá. V říjnu 1989 se prý v Rakousku setkal s kardinálem Franzem Königem, papežovým "vyslancem na Východě". "Když se mě zeptal, zda bych měl ve chvíli, kdy u nás zavládne svoboda, zájem o založení Lvího klubu, bez zaváhání jsem řekl ano!"

Krátce po převratu se skutečně celosvětové vedení Lions Club International rozhodlo podpořit založení prvního českého lvího klubu. Podle Bartáka byly začátky těžké, protože lidé byli rádi, že se zbavili nejrůznějších organizací typu KSČ a ROH a neměli chuť k zakládání nových organizací.

„Z původních čtrnácti členů jsme se rozrostli na dnešních pětašedesát. Ty první jsme spolu s rodinou Ivana Havla ‚prověřovali' v kavárně Slávie, nechtěli jsme, aby do klubu proklouzli bývalí komunisté a estébáci. Adepti nebyli nutně spjati s disentem, ale šlo o lidi, kteří v průběhu revoluce nějakým způsobem pomohli," vzpomíná doktor Barták. To je také zajímavá informace, vyplývá z ní, že na Lions club měla vliv Havlova rodina a že se členy stali lidé tak či onak spjatí s převratem a tedy – s pravdoláskou.

Zajímavý exkurz do světa českého lionského klubu učinil vlivný novinář István Lékó, když v obsáhlém textu popsal styky, které Barták udržoval a vyjmenoval všechny významné představitele české elity, kteří se jednání klubů účastnili a s Bartákem se nechali fotografovat. Jsou tam skoro všichni. (Lékó, István. Lví cesta doktora Bartáka od Václava Havla a Jana Pavla II. až k Tunelu Blanka, Českápozice.cz, 2. 9. 2011, http://www.ceskapozice.cz/magazin/special-report/lvi-cesta-doktora-bartaka-od-vaclava-havla-jana-pavla-ii-az-k-tunelu-blanka)

Řád sv. Konstantina a Heleny
Rytířský řád sv. Konstantina a Heleny najdeme především na severu Čech a mezi jeho členy a vyznamenanými pak politiky ČSSD Jaroslava Foldynu a Josefa Hojdara, stejně jako zástupce ODS: bývalého ministra dopravy Aleše Řebíčka. Ale i vlivné byznysmany: je mezi nimi například Štěpán Popovič, majitel teplického Glaverbelu a bývalý předseda Svazu průmyslu a obchodu České republiky a zakladatel skupiny PPF.

„Jsme chudí rytíři. S ostatními se vídáme jen párkrát do roka při slavnostním rituálu nebo na dobročinných akcích, politiků je mezi námi málo,“ říká Foldyna.

„Členství v takovýchto organizacích výrazně relativizuje politické závazky vůči voličům,“ konstatuje politolog Jefim Fištejn (zajímavé ale je, že Fištejn je členem židozednářského řádu B´nai B´rith - o něm v příštím díle).

Sdělovací prostředky před časem informovaly i o tom, že v řádu je mezi členy i několik osob, které jsou podezřelé ze spáchání trestných činů. Je tomu tak zřejmě proto, že se k řádu hlásí mnoho lidí z prostoru bývalého sovětského svazu. Část členů tak například před lety pozatýkali policisté z Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu.

„Před slavnostním rituálem naši policisté zatkli část členů řádů pro podezření z podílu na kuplířství, mezi zatčenými byl i šéf místní ukrajinské mafie,“ řekla o rytířích tehdejší mluvčí Blanka Kosinová (Šlerka, Josef. Řebíček, Vidím, Hojdar... Politici v tajemných řádech, Benešovský deník, 26. 9. 2006)

Ordo Lumen Templi
Mediální pozdvižení před lety způsobila i informace, že poměrně zvláštní směsice vlivných lidí náleží k nově založenému řádu Ordo Lumen Templi. Jeho členem byl známý zpěvák Daniel Landa, k řádu měl blízko vysoce postavený policista a šéf protidrogové policie Jiří Komorous, poslanec a předseda sněmovního výboru pro obranu Jan Vidím (ODS), ale i (což na věci bylo nejvíce podivné) katolický biskup Václav Malý.

„Nejsem přímo člen sdružení, ale mám k němu blízko,“ řekl tehdy novinářům Vidím. Landa popisoval poslání řádu následujícími slovy: „Vyburcovat společnost z letargie a demonstrovat skutečnost, že teď jsme to my, kdo přejímáme vyhasínající pochodeň a naším posláním je předat ji našim dětem opět hořící.“

Podle všeho ale činnost řádu moc úspěšná nebyla a společenství se nejspíše rozpadlo, nebo alespoň početně zmenšilo, protože jeho řady opustil například sám ze zakladatelů – Daniel Landa.

V roce 1991 také vznikl tzv. Golem club, u jehož zrodu stál politik podnikatel a hudebník Martin Kratochvíl a zpěvák Michael Kocáb (ten klub před osmi lety opustil). Vstup do klubu je za 50 tisíc, ročně se platí 30 tisíc. Členy jsou podnikatelé, politikové a představitelé společenského života, pořádá pravidelné přednášky pro pozvané.

Lípa
Další elitní spolek je sdružení Lípa, společenství lidí kolem Patria Finance, tvářící se navenek jako diskuzní fórum. Vznikla v roce 1996 na popud ekonoma Pedra Picka, venezuelského občana a syna českých emigrantů. Zajímavé je tím, že se k němu hlasí velká skupina významných českých finančníků, průmyslníků a politiků, stejně jako novinářů a umělců. Scházejí se dvakrát do roka, aby diskutovali o politicko-ekonomických tématech, přijímání nových členů probíhá velice pečlivě a schválit nové zájemce musí výkonný výbor. Setkání se odehrávají v luxusních hotelech a za nemalý vstupní poplatek. Lípa má blízko k tzv. pravdolásce, má sympatie bývalého prezidenta Václava Havla, naopak ODS, ale i Zemanova ČSSD k ní dříve přistupovala s velkou nevolí. Nechvalně známá je Lípa svou rolí v kauze IPB, kdy banka přešla do vlastnictví Lípě blízké ČSOB, což například tehdejší předseda Sněmovny Václav Klaus označil za vítězství "jedné velké finanční a mocenské skupiny" a prohru daňových poplatníků, později pak za ohromnou krádež za bílého dne.

Tématu se věnoval například časopis Týden, který skupinu popsal takto:

“ČSOB patří pod křídla belgické KBC Bank, která vlastní ivýznamnou finanční společnost Patria Finance. Právě ta je jakýmsi centrem Lípy. Stačí vyjmenovat účastníky setkání Lípy, kteří jsou s Patrií nějakým způsobem spjatí: Pedro Pick (duchovní otec Lípy), Zdeněk Bakala (předseda představenstva a spolumajitel), Ondřej Schneider (současný hlavní ekonom), Petr Motloch (šéf dozorčí rady), Zdeněk Tůma (dříve hlavní ekonom Patrie, dnes viceguvernér ČNB), Martin Kupka (také dřívější hlavní ekonom)... Klaus ale neměl zřejmě na mysli pouze Patrii Finance. Lípa se totiž těší oblibě zejména politiků Unie svobody (setkání se účastní například Vladimír Mlynář, Michal Lobkowitz, Ivan Pilip či Karel Kühnl), prezidenta Václava Havla a podle vyjádření některých ekonomů i guvernéra ČNB Josefa Tošovského. "Své lidi" má Lípa i na ministerstvu financí, z nichž nejvýše postavený je Jan Mládek, náměstek ministra zodpovědný za privatizaci. Blízko má mít Lípa dokonce i k ministru financí Pavlu Mertlíkovi (ČSSD). Ten v červencovém rozhovoru pro TÝDEN řekl, že nebyl nikdy na žádné její akci, nicméně odpor k ní necítí.“ (Skočdopole, Petr; Neumann, Ondřej; Motejlek, Miroslav.Lípa: Hoši, kteří spolu mluví, Týden, 30. 10. 2000).

Zakladatel Lípy Pedro Pick (uvádí se také jméno Pedro J. Pick Waneck) se narodil 16. dubna 1935 v Praze. V roce 1949 jeho rodina emigrovala do Venezuely. Absolvoval mimo jiné Harvardskou obchodní školu v USA. V letech 1995 až 1996 člen představenstva SPT Telecom. Později byl podezírán z podplácení politiků během privatizace Telecomu, což nebylo nikdy prokázáno. Ekonom a člen dozorčí rady Patria Finance, člen dozorčích rad a představenstev mnoha společností, například Pražských pivovarů, Tonaku, Spolchemie atd.)

Roli organizátora převzal po Pickově smrti finančník slovenského původu žijící v Česku Gabriel Eichler, jinak též člen Rockefellerovy Trilaterální komise.

Lípa je některými kritiky považována za svého druhu zednářskou lóži, což připomíná i zmíněný článek, byť takové tvrzení označuje za chiméru. Cituje i politiky, kteří mají k Lípě blízko (například Vladimír Mlynář) a kteří tvrdí, že je nesmysl myslet si, že by Lípa sledovala lobbistické a ekonomické zájmy. Naproti tomu další z členů Lípy a ředitel STEMu Jan Hartl připouští, že obchod při setkání Lípy nejde tak úplně stranou. „Přesto že Lípa se na veřejnosti chce prezentovat pouze jako diskusní fórum, bylo by naivní si myslet, že obchod stojí zcela stranou. V západním světě je běžné, že podobná sdružení, často působící při významných univerzitách, slouží k navazování obchodních kontaktů, tedy k tomu, čemu se v angličtině říká networking (propojování různých odvětví od bankéřů přes manažery, průmyslníky až třeba po politiky).“ A souhlasí s ním i Jiří Pehe, další „lípař“ a dokonce člen jejího výkonného výboru: „Samozřejmě k tomu dochází i v Lípě. Vždyť je to ideální prostředí, kde se setkávají špičky bankovnictví, průmyslu, politologové, intelektuálové, ale také třeba žurnalisti,“ řekl s tím, že podobné skupiny jsou pochopitelně také dokonalým prostředím pro lobbování.

Důvod, proč tolik odstavců věnuji Lípě, je ten, že jde o mocné lobbyisticko-vlivové prostředí, což je přesně to, co ve skutečnosti zednářské lóže, odmyslíme-li si všechny ty rituály a fráze, představují. Je dost dobře možné, že Lípa může být profánní (tj. světský) název pro zednářskou lóži (ostatně, zednářská lóže s názvem Lípa už u nás existuje). V Lípě se navíc setkávají přesně ty kruhy a osobnosti, které jsou blízké Václavu Havlovi, včetně těch, o jejichž zednářství se přímo spekuluje.

Do Lípy patří kromě už zmiňovaných (Bakala, Dlouhý, Dyba, Tůma, Mládek, Pehe) také režisér Juraj Jakubisko, manžel Petry Buzkové Josef Kortba (dříve náměstek generálního ředitele České spořitelny a nyní manažer v auditorské firmě Deloitte & Touche), jeden z nejbohatších Čechů a předseda představenstva společnosti Bonton Martin Kratochvíl (který založil také klub Golem), producent a bývalý generální ředitel AB Barrandov Václav Marhoul, lobbista a syn exministra Jan Dobrovský či exministr zahraničí Josef Zieleniec a ministr zahraničí současný – Karel Schwarzenberg.

Propojení klubů a svobodných zednářů

Třebaže výše zmíněné exkluzivní kluby popírají, že by měly jakýkoli vztah ke svobodným zednářům, je možné najít  podezřelé indicie, které naznačují, že ve skutečnosti mají k sobě členové všech těchto sdružení velice blízko.

Například Haló noviny před dvěma lety informovaly o podivném setkání u příležitosti oslav 20. výročí listopadového převratu.

Tehdy se v restauraci Lví dvůr kousek od Pražského hradu sešlo hned několik vliných lidí:

„Ve Lvím dvoře na Pražském hradě v minulých dnech proběhlo při příležitosti Charter Night klubu Praha a oslav 20. výročí od 17. listopadu 1989 velmi zajímavé setkání. Jak sdělila Haló novinám charter prezidentka Lionského klubu Praha Lenka Bartáková, slavnostního večera se zúčastnilo 60 předních osobností českých politických a společenských kruhů včetně představitelů Lvího kabinetu, vedeného významným slovenským podnikatelem Jurajem Schwarzem z Bratislavy.“

„Přítomni byli i zástupci ostatních lionských klubů, zakladatel Rotary international v ČR a první prezident Jiří Vrba, velmistr svobodných zednářů exministr kultury Martin Štěpánek, velmistr lóže B’nai Brit a místopředseda Světového židovského kongresu Tomáš Kraus a další. Zajímavě popsali své zážitky z doby před 20 lety i ze současnosti, některé osobnosti obou stran tehdejší politické bariéry.“ (Hlinka, Oldřich. Filip mezi lvy, Haló noviny, 19. 11. 2009)

LITERATURA:

Knihy:
Sýs, Karel. Praha zednářská, BVD, Praha, 2011
Ort, Petr. Svobodné zednářství jako politické hnutí sui generis, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, Plzeň, 2006
Grandt, Guido. Černá kniha svobodných zednářů, Knižní klub, Praha, 2010
Kolektiv autorů. Svobodné zednářství. Stručný výtah z rozsáhlejšího díla. SVAM Praha 1992
Václav M. Havel. Mé vzpomínky, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1993
Eugen Lennhoff. Svobodní zednáři, Petrklíč, Praha 1993 (reprint z roku 1933 s aktuálním doslovem)
Vladimír Škutina. Český šlechtic František Schwarzenberg, Rozmluvy, Praha 1990
Walter Jacobi. Golem... Metla Čechů. Rozklad českého nacionalismu, Orbis, Praha 1942
Kolektiv autorů. B´nai B´rith Renaissance Prague, Faun, Praha, 2001

Periodika:
apb. Češi na seznamech ruských tajných služeb, Právo 2. 2. 2004
Zídek Petr. Ze života českých zednářů, Lidové noviny, 9. 9. 2006
pořad Vertikála, ČT2, 2. 12. 2003
Zídek, Petr. O politický vliv nemáme zájem, Lidové noviny, 8. 9. 2006
Šlerka, Josef. Zastávat se práva a spravedlnosti, Blanenský deník, 18. 12. 2006
Zídek, Petr. Čeští zednáři dnes mají „slučovací sjezd“, Lidové noviny, 8. 3. 2008
Jiřička, Jan. Očistná koupel džentlmentství, MF plus, 18. 5. 2007
Zídek, Petr. Šéf zednářů: Děti nejíme, Lidové noviny, 15. 3. 2008
Brousek, Jan. Vzpomínka velmistra zednářské lóže: Nosil otcovu zástěru, Reflex, 23. 9. 2010
Štěpánek, Martin. Do politiky ani byznysu nepronikáme! Reflex, 6. 11. 2008
Kremserová, Eva. Zednářký obřad nad rakví!, Aha! 25. 9. 2010
Jandourek, Jan. Přijít na schůzi a žádat o přijetí? Nelze, Mladá fronta DNES, 26. 11. 2004
Dubský, Kamil. Ivan Štampach je zednář! Hradecký deník, 18. 12. 2006
Pšenicová, Zuzana. Jaroslav Svěcený: Potkávám sám sebe, Super, 19. 1. 2002
Přeučil, Pavel. Ve znamení kružidla a úhelníku, Magazín Práva, 2. 12. 2000
Kovář, Pavel. Spiklenci humanity. České zednářské lóže se sloučily, Reflex.cz, 6. 11. 2008
Bartoš, Adam B. Iluminátské oko nad Prahou, www.prvnizpravy.cz, 2. dubna 2011, http://www.prvnizpravy.cz/sloupky/sloupky/iluminatske-oko-nad-prahou/
Šafaříková, Kateřina. Belgické politické elitě dominují svobodní zednáři, Lidové noviny, 20. 1. 2000
Lukeš, Zdeněk. Poněkud záhadný Lions klub, Lidové noviny, 17. 8. 2011
Zídek, Petr. Co a proč číst o zednářství, Lidové noviny, 9. 9. 2006
Jandourek, Jan. Byl exulantem nejen venku, je jím i doma, Mladá fronta DNES, 27. 12. 2001
ČTK, Kardinál Vlk bilancuje své úspěchy i nedořešené problémy a výzvy, ceskenoviny.cz, 4. 1. 2010
čv. Kteří lidé ovlivňují život na Vysočině?, iDNES.cz, 1. 6. 2001
Potůček, Jan. Tatínek to zařídí, Reflex.cz, 3. 7. 2008
Dudek, Martin. Co spojuje Clintona, Presleyho a Merunku? Ring, 14. 5. 2002
Kolář, Petr. Moderní zednářství aneb Lions Clubu je patnáct, Xantypa, 26. 10. 2004
Lékó, István. Lví cesta doktora Bartáka od Václava Havla a Jana Pavla II. až k Tunelu Blanka, Českápozice.cz, 2. 9. 2011, http://www.ceskapozice.cz/magazin/special-report/lvi-cesta-doktora-bartaka-od-vaclava-havla-jana-pavla-ii-az-k-tunelu-blanka
Šlerka, Josef. Řebíček, Vidím, Hojdar... Politici v tajemných řádech, Benešovský deník, 26. 9. 2006
Skočdopole, Petr; Neumann, Ondřej; Motejlek, Miroslav.Lípa: Hoši, kteří spolu mluví, Týden, 30. 10. 2000
Hlinka, Oldřich. Filip mezi lvy, Haló noviny, 19. 11. 2009
Lenková, Jitka. Záhadný pražský symbol. Je prezident Václav Havel zednář? Ring, 14. 9. 1999
Štětka, Jan; Pšenička, Jiří. Kde se scházejí mocní, ekomom.ihned.cz, 14. ledna 2010, http://ekonom.ihned.cz/c1-39876240-kde-se-schazeji-mocni
Bartoš, Adam B. Československo a svobodní zednáři, freeglobe.cz, 25. 9. 2011, http://freeglobe.parlamentnilisty.cz/Articles/1074-ceskoslovensko-a-svobodni-zednari.aspx
Putna, M. C. A zednáři jsou všude, Literární noviny, 27. října 1994

čtěte také:

Československo a svobodní zednáři

Českou politiku ovládají zednáři

Svobodní zednáři - reálné nebezpečí?

Svobodní zednáři vyloučili Breivika z lóže

Klíčová slova: domácí politika  | zednáři  | Česká republika
24681 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení
Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

Zasílání upozornění
Čtěte také

FreeGlobe.cz

Gubernátor Luhanské oblasti jmenovaný Porošenkem musel uznat, že pro místní obyvatele je „Ukrajina horší než macecha“ (+ video). Volby odhalily realitu v Mariupoli – Kyjev má docela velký problémNechaly USA zabít svého velvyslance v Libyi? Na palubě s humanitární pomocí byly přenosné protiletadlové raketové komplety SA-7 určené odpůrcům syrské vládyDěkovný dopis člena Senátu státu Virginie Richarda H. Blacka syrskému prezidentovi Bašáru al-Assadovi. „Modlím se, aby syrské ozbrojené síly nadále vykazovaly mimořádnou statečnost v boji proti teroristům“Izraelská vláda přijala nacionalistický zákon. „Dnes jsme učinili historický krok, abychom vrátili Izrael k jeho sionistickým kořenům“Seruti komentuje: USA zkoušejí nové pokrytecké páčidlo na Orbána a hledají politicky uvědomělé vůdce. Vlajka EU se poroučela z maďarského parlamentu (+ Protokol washingtonských mudrců)

ePortal.cz

Česká televize se dopustila rasistického jednání. Bude se za to zodpovídat? Pozdvižení v Českém rozhlase. Nenávistný islamofil se dopustil hanebné urážky

euPortal.cz

Kauza „odstranění Zemanova penisu“ spustila salvu nadávek na ČT: Žumpa, zkaženost, trapnost, nenávist k prezidentovi, účtují politici. A hrozí veřejnoprávní TV následkyČeská televize už ani neví, z jakého úhlu zločince Zemana cupovat na ještě menší kousíčky. A pozor na tuto organizaci financovanou americkými oligarchy a podporovanou Schwarzenbergem

Eurabia.cz

Islám je hrozný bordel - je proti lidské přirozenostiPostrach Švýcarů: EU a imigranti

Nezdravi.cz

Co by měl člověk znát – jak se šíří ebola?12 nejhorších produktů, které vyrábí Monsanto

euServer.cz

Zemana chtějí zlikvidovat. Toto všechno se prý může stát kvůli demonstracím ze 17. listopadu proti prezidentovi. Čekají nás drsné věci...Toto si velmi pozorně přečtěte: Američané chystají převrat v Česku, dostali jsme varování přímo z Washingtonu. USA se chtějí zbavit prezidenta Miloše Zemana

ParlamentniListy.cz

Merkelová v koncích, Ukrajina bez peněz a slova z Číny, která mohou hřát Moskvu. Další ,,úspěšný" týden pro Evropu dle Terezy SpencerovéPřijměme přistěhovalce ze zemí, kde je jich moc, naznačil Sobotkův muž. Víme více. Podle některých je už vážně zle
Články autora
Průzkum
Žádné aktivní ankety nebyly nalezeny