1968-2010: Věčné naděje protektorátu Česko
Stalo se trendem připomínat si každý rok okupaci Československa sovětskými vojsky 21. srpna 1968. Pokaždé ho doprovází komentáře o "zločinné" intervenci sovětských vojsk, které zadusily probíhající demokratizační proces našeho režimu. Petr Hájek, poradce prezidenta Klause, zcela správně a realisticky toto pojmenoval jako policejní akci Sovětského svazu proti své gubernii. O nic jiného totiž nešlo.
KSČ se rozdělila na dva proudy usilující o moc. Jedna, reprezentovaná Dubčekem, Krieglem a spol, druhá tvrdým stalinským jádrem. Není tajemstvím, že ani Dubček neplánoval tak rozsáhlé uvolnění poměrů, které zcela spontánně přišlo zdola, od obyčejných lidí. Dubček se pak pouze vezl a získal si popularitu díky tomu, že tomuto procesu přiliš nepřekážel. Euforie z drolení stalinské moci dala těmto "reformátorům" gloriolu takřka demokratů a oponentů sovětské moci. Českosloveská veřejnost žila v naději, že uvolňování režimu, které už postupovalo zcela samovolně a žilo vlastním životem, nic nezastaví. To, jak to nakonec dopadlo, vnímali zcela pochopitelně jako křivdu. Tímto prismatem se na to díváme dodnes. Ve skutečnosti primárním spouštěčem roku 1968 byla pouze snaha získat moc jedněch na úkor druhých (přiznejme, že těch horších).
Falešné nahlížení na tyto události, jakožto snahu Československa autonomně směřovat svou politiku podle svého, nemá konce dodnes. Že jsme byli od roku 1948 (ne-li dříve) pouhým protektorátem Sovětů, na jejichž vůli záleželo, co zde dovolí změnit či instalovat, nelze s rozumem popírat. Dnes pojímáme "invazi" vojsk Varšavské smlouvy takřka jako zločin vůči suverénnímu státu (jako kdyby třeba Sovětský svaz napadl Itálii). Přiznejme si, že bylo zcela na libovůli této velmoci, zda a kdy sem vyšle své jednotky, aby si tu zřídila pořádek. Fakticky jsme tvořili součást východního bloku řízeného z Moskvy. Odtamtud nám bylo rovněž diktováno, jakou bezpečnostní a mezinárodní politiku máme realizovat, o hospodářské politice nemluvě. Z hlediska optiky sovětských vůdců se zdejší situace vymkla kontrole dokonce našim vlastním řídícím orgánům, a proto považovali za zcela legitimní sem vyslat armádu. Že reformní komunisté ani zdaleka nebyli iniciátory toho, k čemu od jara 1968 docházelo, a že pouze přihlíželi opojeni nezaslouženou popularitou živelným událostem, nemůže snad nikdo rozporovat.
Výrazem našeho plného vazalství vůči východnímu hegemonovi byl i podpis srpnových protagonistů tzv. zvacího dopisu v Moskvě (až na jednu čestnou vyjímku). Co je k tomu vedlo, aby to podepsali? Věděli, že tím zpečetí vstup vojsk, ke kterému by došlo stejně, takže neměli co ztratit, i kdyby to nepodepsali. Pouze si na rozdíl od národa realisticky uvědomovali status ČSR vůči Sovětskému svazu.
Naděje zemřela tedy velice záhy. Následovala dvacetiletá epizoda husákovské normalizace představující letargické smíření s osudem. Mezitím vzešla nová třída "disidentů", kterou ve své době nebral nikdo vážně, maximálně pro pár intelektuálů představovala paprsek světla a naději, že režim snad jednou padne. Tito odpůrci režimu se rekrutovali z prostředí Charty 77. Z jejích personálních zdrojů ostatně vzešla celá řada reprezentantů nového režimu po roce 1989.
Je záhadou, jakým způsobem se do dnešních dnů udržel mýtus o hrdinných bojovnících za demokracii. Charta 77 představovala spolek režimem vědomě trpěných „umělců“, kteří žili z dávek zahraničních organizací a vlád. Václav Havel byl prominentní disident, který kromě občasného sepsání nějakého protirežimního pamfletu pořádal večírky v honosném bytě na nábřeží Vltavy nebo na Hrádečku (už ten název je zajímavě podprahový, nemyslíte?). Občas ho na chvilku zavřeli do vězení, aby se neřeklo, přičemž přísun všeho, co požadoval, byl zajištěn. Myslíte, že nepotrestání jakýchkoliv komunistických zločinců, ponechaná legálnost KSČ atd. byla jen liknavostí nebo měkkostí nového prezidenta? Kdepak. Oni ho nechali spokojeně žít, setkávat se se zahraničními delegacemi (Mitterrand), zkrátka budovat si svou pověst, jejíž zúročení pak nestálo žádnou námahu. Národ ho a hlavně jeho vytvořený obraz disidenta a „literáta“ přijal s nadšením. Na oplátku si komunisté ponechali vlivné, i když skryté funkce ve státě, žili s vědomím beztrestnosti, a hlavně ho jednomyslně zvolili prezidentem.
Tento Václav Havel, který se propil až k prezidentské funkci (to není příliš velká nadsázka), pak zastával jasně proamerické postoje. Euforickým vrcholem se stal frenetický potlesk, který vzbudil jeho projev v americkém Kongresu. Od té doby ho máme za člověka s „mezinárodním kreditem“. Nedávno jsem se díval na debatu "Co týden dal" z roku 1990, kterou opakovali na ČT24. Zpětně mě až zarazilo zjištění, že snad až na jednoho diskutujícího mu nikdo nepřál Nobelovu cenu míru, ale souhlasili s oceněním Gorbačova. Možná, že tito politici byli dobře obeznámeni s pozadím chartistů a „sametové“ revoluce.
Husákovskou normalizaci vystřídala havlovská pravdoláska a zakotvení ČR do struktur jako NATO, o nichž původně prohlašoval, že by se mělo zrušit spolu s Varšavskou smlouvou. Vše, co rozhodli v Bílém domě, Havel podporoval: bombardování Srbska, druhou invazi do Iráku, Afghánistán. Nekritická obhajoba Evropské unie mu vynesla potlesk po letech zase v jednom parlamentu. Podsouvání „čecháčkovství“ každému, kdo nejde s globalizací jedním krokem se stalo jeho folklórem. Patent na komunistickou pravdu nahradila západní kultura s tímtéž nešvarem, ovšem skrytým.
Zatímco v roce 1968 žili Češi a Slováci v sovětské gubernii, kde celá společnost byla organizována shora, nyní totéž zažíváme v rámci Evropské Unie. Její orgány a rozhodování nemají s demokracií nic společného. Komise je jmenována zákulisními vyjednáváními, direktivy vydávají nevolení úředníci, členské státy nemají suverénní pravomoce už takřka v ničem. A na rozdíl od dob minulých, možná přijdeme i o své občanství a dostaneme evropské. Že už poté ztratíme i základní státní práva, to nikdo řešit nebude. Že se EU buduje v duchu záměrů tvůrců jako Jean Monet (viz. jeho citát), porevolučním představitelům pranic nevadí: „Evropské národy by měly být vedeny k super státu, aniž by jejich lidé věděli, co se děje. Toho lze dosáhnout postupnými kroky, z nichž každý se tváří jako by byl hospodářským účelem, ale nakonec nezvratně vede k federaci"
Za socialismu byla řada slušných lidí, kteří chovali naději, že zrůdný režim primitivních potentátů padne a nahradí ho vláda lidu. Dnes můžeme mít naději pouze k tomu, že se najdou vůbec nejací lidé, kteří tuhle manipulativní hru na demokracii prokouknou. Dříve nebylo co objevovat, stačilo mít mozek a nepropadnout demagogii, dnes to chce vědět více, a to občas bolí.