„Vládnoucí třída má školy a tisk pod palcem. To umožňuje hýbat pocity davů.“ (Albert Einstein)

Humanisté, nebo satanisté? Jak Svobodní zednáři pronásledují katolickou Církev

Autor: Radomír Malý | Publikováno: 15.12.2012 | Rubrika: HISTORIE
Ilustrace

O tom, že katolická Církev v dobách své vrcholné slávy a moci pronásledovala státním násilím nekatolíky, bylo už napsáno dost, pravdivého i nepravdivého. Málo se už ovšem píše o tom, že stejně tak, ne-li mnohem hůř, pronásledovali státním i nestátním terorem středověcí heretikové a později protestanté katolíky. Buď jak buď, lze hovořit ve vztahu katolíci - protestanté o oboustranném pronásledování.

To se nedá říci o vztahu katolíci - ateisté, přesněji katolíci - stoupenci osvícenského bezbožectví, antiklerikalismu a satanismu. Přísně historicky vzato je zde pronásledování skutečně pouze jednostranné. Nejsou to katolíci, kdo kvůli odlišnému přesvědčení stíná hlavy, střílí, mučí a uřezává údy deistům, okultistů či ateistům, ale naopak jsou to od 18. století právě tito odpůrci Církve, kdo toto činí katolíkům. Svůj podíl na tom má právě zednářstvo, které inspirovalo většinu těchto krvavých pronásledování a později pronásledování nekrvavá.

Zednáři vyčítají katolíkům Španělsko a Portugalsko poloviny 18. století, tamější údajné pronásledování katolickými vládami. Skutečnost se má, jako obvykle, poněkud jinak. Ve Španělsku totiž madridský cenzor a inkvizitor františkán José Torrubia, inspirován bulou "Providas" papeže Benedikta XIV., si vyžádal od svých představených zvláštní povolení a vstoupil do zednářské lóže, aby poznal pravý stav věci. Vydával se za světského duchovního, kterých celá řada náležela k zednářským lóžím. Zjištění předčilo jeho všechna očekávání.

V obžalovacím spise adresovaném španělskému králi Ferdinandu VI. uvádí, že zednáři holdují "sodomii, čarodějnictví, kacířství atheismu" a požaduje jejich veřejné upálení "in effigie" (to znamená nikoli zaživa, ale jejich figuríny z hader nebo ze dřeva spálit, je samotné, je samotné pak uvěznit) jak byla tato praxe v 18. století ve Španělsku užívána (upalování zaživa přestalo ve Španělsku už v 17. století). Král Ferdinand skutečně zakázal zednářské lóže, dal zednáře uvěznit, autodafé s figurínami na náměstí však odmítl. V Portugalsku zahájila vláda po zveřejnění buly "In Eminenti" Klementa XII. roku 1738 skutečně velmi tvrdé pronásledování zednářů. Asi třicet osob bylo popraveno, stovky dalších byly uvězněny nebo vypovězeni ze země.

Kdo ovšem si dá věci do souvislosti, pochopí, že španělské i portugalské pronásledování zednářů bylo velkou kamufláží. Jestliže v Portugalsku byli zednáři krvavě pronásledováni, jak je možné, že najednou jako "blesk z čistého nebe" se objevuje roku 1755 v čele vlády na základě královského jmenování ten nejvlivnější a nejprominentnější zednář markýz Sebastio de Pombal? Tento muž se netajil svou příslušností k zednářství a bylo to o něm všeobecně známo. Proč on nebyl také popraven nebo uvězněn, naopak ještě králem Josém I. jmenován předsedou vlády ? Kdyby šlo ze strany režimu o cílené pronásledování zednářů, nebylo by něco takového vůbec myslitelné.

Tuto záhadu nelze vysvětlit jinak, než že zednáři, mající už tenkrát velký vliv u dvora, chtěli vytvořit vnějším pronásledováním zednářů nižších stupňů zasvěcení kouřovou clonu ,za níž by se potom zcela a nekontrolovaně uchopili moci naprosto totálně a nastolili pronásledování Církve. Markýz de Pombal skutečně ihned po svém nástupu do úřadu zrušil jezuitské redukce pro indiány v Jižní Americe, dal jezuity uvěznit, krutě mučit a deportovat ze země, práva Církve následně omezil tvrdým administrativním násilím. Rovněž španělský královský režim se stavěl k Církvi nepříliš přátelsky a spolu s Pombalovou vládou patřil k předním "žadatelům" u papežského dvora o zrušení Tovaryšstva Ježíšova, které bylo hlavním obranným valem katolického pravověří a nejradikálněji vystupovalo proti zednářství.

Kromě Pyrenejského poloostrova nebyly nikde v Evropě a v Americe kladeny zednářům žádné překážky. Naopak v Rakousku za vlády Marie Terezie a jejího kancléře hraběte Václava Kounice, prominentního zednáře bylo prakticky nemožné získat vyšší místo ve státní zprávě bez členství v zednářské lóži, což vyvrcholilo za vlády Josefa II, kdy zednáři zcela ovládli situaci vůči katolické Církvi represivní režim se záměrem učinit z ní státní instituci k tlumočení panovníkových nařízení obyvatelstvu a nikoliv společenství spásy v Ježíši Kristu.

Nejpříznivější půda však nastala pro zednářství v bourbounské Francii.Tam vstoupil do lóže i samotný král Ludvík XV, známý smilník chlubící se asi 260 nemanželskými dětmi i jeho milenka madam de Pompadour. Zednáři byla i značná část vysokého kléru, zejména pověstný milenec madam Pompadourové kardinál Benis. Ludvík XV zapsal do lóže i svého syna a následníka trůnu Ludvíka VXI, ještě jako chlapce. Ten však později dal přednost katolickému přesvědčení a z lóže vystoupil.

Bourbonská monarchie přitom navenek vystupovala jako katolická, dokonce okázale pronásledovala hugenoty, odmítala jim dát náboženskou svobodu a posílala je na galeje, přitom ale uplatňovala spolu se španělskou a portugalskou vládou nátlak na papeže Klementa XIV., zrušil jezuitský řád. Slabý Klement XIV. tak učinil jak známo roku 1773. Francouzská vláda za Ludvíka XV., fakticky plně v rukou zednářů, tak vytvářela perfektní kouřovou clonu svým ostentativním katolictvím a antiprotestantismem, za níž se ovšem těšili její plné podpoře a důvěře deističtí a ateističtí osvícenci á la Voltaire, Diderot, Mirabeau, Holbach, Helvétius, Condoret aj. Ti měli naprostou svobodu a vydávali svou Encyklopedii a další spisy ,jimiž ničili či zpochybňovali víru francouzského lidu, zcela svobodně a bez zábran. Prakticky všichni vůdčí francouzští osvícenští myslitelé byli zednáři.

Mezi zednáři se ovšem začalo projevovat rostoucí nepřátelství mezi obediencemi skotského a anglického ritu, což nalezlo svou odezvu v politických událostech. Zednáři skotského ritu v anglosaských zemích a v Prusku se fakticky identifikovali s protestantismem, ve Francii, Rakousku a dalších katolických zemích zaujali vůči katolické Církvi přátelské stanovisko, ovšem stali se hlasateli tzv. katolického osvícenectví, jež neslo s sebou boj proti "ultramontanismu" čili papežství. Byli ochotni přiznat dle febronianistické nauky papeži místo "prvního mezi rovnými" a nepřipustit jeho moc klíčů,moc rozhodování . Stejně tak útočili proti "středověkým pověrám", mezi něž řadili mariánskou úctu a úctu svatých, očistec, zpověď, půst, askezi, katolickou mystiku a nakonec veškerá dogmata. Každá víra, která je prý dogmaticky definována, je pozůstatkem "barbarského středověku".Tím rozleptávali Církev zevnitř a systematicky ničili víru prostého lidu.

Zednářství skotského ritu stálo u kolébky americké revoluce a první demokratické ústavy světa v USA. Zednářské symboly pronikly i na státní znak Severoamerické unie, ano i na dolarové bankovky. Členy lóží byli všichni tzv. otcové zakladatelé USA: Washington, Jefferson, Franklin, presbytariánský pastor Evans a další. Zároveň však je třeba říci, že byli stejnou měrou také hluboce věřícími protestanty, což platí zvláště o Georghesovi Washingtonovi, který nekompromisně obhajoval náboženskou výuku ve školách, modlitbu v Kongresu a křesťanské principy americké demokracie. Nutno objektivně přiznat, že právě tato křesťanská orientace, v níž byl Ježíš Kristus přece jen nějakým způsobem přítomen, znemožnila aby se americká revoluce proměnila v krvavou hrůzovládu zločinecké lůzy, jako tomu bylo ve Velké francouzské revoluci. Severoamerická unie se díky tomu stala spořádaným státem, který myšlenky občanské svobody opravdu uskutečnil, zatímco revoluční Francie je svou nenávistí ke Kristu a všemu křesťanskému pohřbila hned v zárodku.

Nicméně nelze glorifikovat. I když otcové zakladatelé americké demokracie byli převážně slušní lidé a hluboce věřící protestanté,kteří žili v rámci požadavků svých církví duchovně ,plnost zjevené pravdy ,která je v katolické Církvi,jim chyběla. Jejich protestantská víra se ukázala být naprosto nedostatečnou duchovní obranou proti zhoubnému vlivu osvícenských ideálů, které hlásalo zednářství.

Tak se hned v Prohlášení nezávislosti (Independence Act) roku 1776 objevuje velmi scestná formulace o "právu na štěstí", které ovšem bylo chápáno čistě materialisticky bez jakéhokoliv vztahu k trvalému štěstí na věčnosti, které nám získal Ježíš Kristus svou vykupitelskou smrtí na kříži.Tím byl položen základ konzumního materialismu, bezohlednému egoistickému liberalismu a kapitalismu volné soutěže, který způsobil pohádkové bohatství na jedné a krutou bídu na druhé straně, vedl k podřízení lidské osoby zájmům zisku a zbohatnutí na úkor druhého.

Konzumismus jako životní styl, který je zejména dnes opravdovou metlou amerického i západoevropského života, má svůj počátek právě v americké revoluci, rovněž tak i mylně chápaná myšlenka náboženské svobody, která není ničím jiným než lhostejností, rezignací na jakékoliv hledání pravdy.

Velká francouzská revoluce byla naopak dílem zednářů spíše anglického ritu, odmítajících křesťanství se vším všudy. K nim měli blízko tzv. Ilumináti, založení roku 1776 v Bavorsku Adamem Weishauptem. Ti se rozšířili hlavně ve Francii jako samostatná zednářská obedience, z jejich lóží se vyvinuly nakonec jakobíni jako politický klub, známý svým proticírkevním a protikrálovským radikalismem. Joseph Balsamo-Cagliostro, pověstný svým okultismem a Victor Mirabeau jsou pokládáni za zakladatele jakobínů. Boje stoupenců konstituční monarchie s republikány a později válka girondistů proti jakobínům jsou potažmo bojem zednářů skotského ritu, kteří se hlásili ke konstituční monarchii, s ilumináty a zednáři anglického ritu, náležejícímu k jakobínům, případně k ještě větším radikálům, ano i k pouliční lůze zločineckého podsvětí, o níž se jakobínští levičáci opírali.

Francouzský historik a zednář M. Renaudeau však poukazuje na fakt, že v průběhu revoluce jako by zednáři najednou zmizeli ze scény, ano, dochází dokonce k tomu, že za jakobínské diktatury se členové jedné a téže obedience, někdy i členové jedné a téže lóže vzájemně vyvražďují a posílají pod gilotinu: Robespierre Dantona a Desmoulise, nakonec jakobínský konvent samotného Robespierra. Zednářství se stalo zcela neviditelným. Renaudeau to vysvětluje takto: "Evoluce buržoazie v 18. století byla dílem zednářstva. Jakmile vybuchla revoluce, skončila jeho role. Přestalo existovat. V průběhu celého bouřlivého období revoluce bylo zednářstvo v jakémsi stavu spánku, nepracovalo. To však nic nemění na tom, že všichni revolucionáři, všichni členové Konventu vyšli ze zednářských lóží. Kde nyní pracovali? V klubech. Nikoliv v lóžích, jejichž byli členy, neboť v lóžích se nedělá revoluce, v lóžích se pouze revolučně pracuje, tam se revoluce připravuje. V lóžích se formují mozky a ty potom působí dále.

Jak působily, je všeobecně známo. Velká francouzská revoluce byla převážně vládou sadistů a zločinců, kteří doslova utopili francouzský národ v krvi. Přitom ovšem revoluční vlády 1789-98 znamenaly genocidy i pro samotné zednáře. Poslyšme svědectví kancléře tzv. Velké lóže Francie J.A.Fauchera: "Zednáři těžko mohou zapomenout, že revoluce zabila tolik členů lóží jako žádná jiná vláda. Především zcela vyvraždila zednáře aristokraty. Zednářští revolucionáři byli semleti strojem, který sami zkonstruovali a uvedli do pohybu..."

Přirozeně, od těchto historiků - zednářů se nedočkáme ani slzy lítosti nad povražděnými a utýranými katolíky, zejména v letech jakobínské diktatury, v době, kdy katedrála Notre Dame byla vypleněna a na oltář postavena zpustlá zpěvačka Maillardová jako "bohyně rozumu" i později,kdy tento kult byl nahrazen deistickým kultem tzv. "Nejvyšší bytosti". Jen v samotné Paříži během jediného roku krutovlády jakobínů 1793 - 4 bylo gilotinováno cca 6 000 lidí, z toho více než polovina katolíků, kněžích, řeholníků a řeholnic i laiků, jen proto, že se nechtěli vzdát své víry.

Pověstný "lyonský kat" Joseph Fouché nechal cca 200 000 lidí včetně starců , žen a dětí postřílet z děl nad jámami, do nichž potom padli, jen proto, poněvadž se odmítli vzdát své víry Kristovy a přijmout rouhavou a satanskou modloslužbu "rozumu". Tak vypadala v praxi zednářská představa "svobod a lidských práv", takovou měla podobu jejich volnost bez Boha, Ježíše Krista a Jeho Církve.

Katolické oběti Velké francouzské revoluce jsou těžko numericky vyčíslitelné. Zcela určitě jde o šestimístnou cifru. Sv. Otec Jan Pavel II je hromadně v roce 1992 prohlásil za blahoslavené. To se ovšem čtenář v zednářských publikacích nedočte, jen honosením tím, jak zednářstvo výrazně přispělo k odstranění "temného středověku" a inkvizice. Přitom co znamenalo 10 000 obětí španělské inkvizice během dvou set let proti minimálně půl milionu povražděných nebo umučených katolíků během pouhého jednoho roku? Katolická Církev má plné právo žádat tady od zednářstva alespoň slovíčko omluvy,zvláště když se jí neustále předhazují náboženské války a upalování kacířů ve středověku a vyvíjí na ni tlak,aby se za tyto smyšlené i skutečné hříchy "kála".

Zednáři se ovšem za teror Francouzské revoluce vůči ní kát nemíní, ačkoliv k lóžím náleželi všichni jeho strůjci: Robespierre, Desmoulis, Marat, Danton i odpadlý kněz Joseph Fouché. Francouzi s okázalou pompou oslavují svůj státní svátek 14. červenec,den dobytí Bastilly a počátek Velké francouzské revoluce.

Do těchto slavností se zapojuje i Církev, prezident de Gaulle, který byl katolík, se při této příležitosti vždy účastnil slavnostní mše v Notre Dame, sloužené pařížským arcibiskupem. Katolická Církev tak vlastně "slaví" své velké ponížení a pronásledování, vzdává holt těm všem Robespierrům a Desmoulinsům, kteří tenkrát pokřikovali "Ne zákony, ale krev!" Ba ještě více - francouzská katolická Církev tak vlastně prokazuje svou úctu všem tehdejším rouhačům, kteří zneuctili Boží chrám, když na místo svatostánku postavili prostitutku.

Naše zásadové stanovisko ovšem zní: Jakákoliv bohoslužba na počest Velké francouzské revoluce je svatokrádeží, rouháním a zneuctěním svatých věcí. Na tom nic nemění, že to dělá sám pařížský arcibiskup. V této atmosféře nelze samozřejmě očekávat, že zednáři projeví alespoň špetku lítosti nad povražděnými katolíky jejich tehdejšími lóžovými spolubratry, když sama katolická hierarchie jim svou účastí na oslavách Velké francouzské revoluce vlastně poklepává po rameni a říká: bylo to dobré, co vaši předchůdci tenkrát dělali....Správný katolík, věrný Kristu, jeho nauce a Jeho Církvi, který se hluboce sklání před mučedníky Velké francouzské revoluce, něco takového nikdy nemůže a nesmí přijmout.

Zednářskou záležitostí byla rovněž Mazziniho revoluce v Římě let 1848-9. Karbonáři první poloviny 19. století tvořili samostatnou zednářskou obedienci skotského ritu, z níž vzešli Giuseppe Mazzini, Giuseppe Garibaldi, Camillo Cavour a král Viktor Emanuell II.

Americký historik Charles Heckerthorn dokazuje, že hrůzu nahánějící výraz "mafie" je vlastně zkratkou těchto slov: "Mazzini Autoriza Furti Incendi Avelenameti", čili v překladu "Mazzini autorizuje krádeže, žhářství a travičství". Těmito metodami se dostal Mazzini roku 1848 k moci: papež Pius IX zachránil útěkem z Říma svůj život. Krvavý diktátor se alespoň pomstil na papežově osobním příteli hraběti de Rossim, jehož dal úkladně zavraždit. Pod heslem "Bůh a národ" (ovšem Bůh ve významu deismu) začal Mazzini zavírat katolické chrámy a systematicky vyvražďovat kněze a řeholníky. Kněží byli nuceni k podpisu prohlášení, že odmítají poslušnost papeži, jinak přišli o život.

Totéž se vyžadovalo od katolíků ve vyšších úřadech a funkcích se stejnými následky v případě odepření. Mazziniho římská revoluce byla ovšem záležitostí zednářů skotského ritu. Nebyl tedy skotský ritus zase o tolik méně nebezpečný a přijatelnější než anglický. Již jsme řekli, že taktika zednářů těchto obediencí byla jiná, chtěli Církev rozleptat zevnitř tím,že pronikali jako duchovní na nejvyšší místa v Církvi, aby z těchto pozic hlásali nauku, která je v rozporu s katolickými pravdami a šířili nedůvěru a neposlušnost vůči náměstku Kristovu na zemi.

Toto s úspěchem uplatnili za vlády císaře Josefa II v Rakousku, kde se katolická Církev stala de facto Církví státní, vrchnostenskou ,v níž měl rozhodující slovo nikoliv papež, ale panovník, který na biskupské stolce prosadil "své" lidi. Tento smutný stav provázel Církev v Rakousku po celou dobu trvání monarchie až do roku 1918.

Kde však záměry zednářů skotského ritu v tomto směru nevyšli, nastoupilo i tady krvavé pronásledování jako v Římě za Mazziniho. S tím se setkáváme v mnoha zemích zejména Latinské Ameriky, v Ekvádoru, dokonce roku 1875 zednáři zavraždili katolického prezidenta Gabriela Garcíu Morena, když vycházel po ranní liturgii z katedrály. Ve druhé polovině 19. století i demokratické státy se svobodnými volbami a svobodnými ústavami pronásledovali katolickou Církev, konkrétně Bismarckovo Německo, Gambettova Francie a Garibaldiho Itálie v rámci tzv. "kulturního" boje. Všechny tyto tři státy byly vedeny zednáři skotského ritu.

Krvavá perzekuce katolické Církve ze strany bolševiků nese sebou taktéž pečeť svobodného zednářství. Teoretičtí původci socialismu a komunismu Marx a Engels nikdy nebyli svobodnými zednáři. Mimo pochybnost je ale jejich členství v satanské sektě. Oba zakladatelé marxismu byli totiž pro zednářství nepřijatelní pro svůj ostentativní a neskrývaný atheismus. Ten ovšem nebyl jejich vnitřním přesvědčením,nýbrž v intencích satanismu, k němuž náleželi, formou nenávistného boje s Bohem, kterého se oba báli. Zednářský původ je rovněž satanský, jejich forma zápasu s Bohem byla ovšem jiná. I když mezi zednáři nikdy nechyběli lidé, vydávající se za ateisty,vlastní zednářská ideologie byla a je deisticko -panteistická. Zednáři se vždycky bránili nařčení z atheismu, vždy tvrdili, že v Boha věří nicméně tento jejich bůh nebyl nikdy osobním Bohem,živou konkrétní bytostí.

Zednářství ovšem nemohlo nechat nevyužit obrovský potenciál, který nabízel marxistický antiklerikalismus a jeho plán likvidace Církve. Proto hleděli infiltrovat do socialistického hnutí a nakonec - pravděpodobně bez vědomí nebo alespoň tušení samotného Marxe, ovládli jím založenou I. Internacionálu.

Pařížská Komuna ve Francii roku 1871 byla výslovně zednářskou záležitostí, i když se mimo jakoukoliv pochybnost hlásila k myšlenkám marxistického socialismu. Svědčí o tom shromáždění zednářů všech ritů působících ve Francii 26. dubna 1871 ve městě Chatelet,kde bylo vydáno toto prohlášení: "Komuna je největší revolucí, jakou svět může obdivovat. Je to nová Šalamounova svatyně, kterou zednáři mají povinnost bránit." Že shromážděným lóžovým bratřím vůbec nikdy nevadily vraždy nevinných, páchané komunardy, nepřekvapuje. Tím méně se vzrušovali nad terorem vůči duchovenstvu a řeholním sestrám a nad zavražděním pařížského arcibiskupa. Největším paradoxem však je, že komunu nakonec potlačila stejně krvavým způsobem, jaký komunardi praktikovali,právě zednářská Thiersova vláda. Sám prezident Thiers byl zednářem, stejně jako jeho tři ministři. Neměli nejmenší chuť bránit "Šalamounovu svatyni", jak je k tomu shromáždění v Chatelet vyzývalo. Opět se ozvala nepřekonatelná nenávist stoupenců skotského a anglického ritu.

Spolu se socialismem pronikl ve 2.polovině 19. století do zednářství další prvek: sionismus. Židovský původ Marxe a Engelse učinil myšlenky socialismu přitažlivé pro židovské intelektuály,kteří nakonec požadavek emancipace dělnictva převedli na postulát emancipace židovstva. Vídeňský žurnalista židovského původu Theodor Herzel vystoupil s plánem vytvořit na území Palestiny samostatný židovský stát. Vznikl politický a ideový směr nazvaný sionismem, vyznačující se nenávistí ke katolické Církvi a poznamenaný vlivem marxistického socialismu. Nešlo jen o plán transferu Židů do Palestiny, ale též o myšlenku židovské světovlády. To není žádná "fantasmagorie Protokolů sionských mudrců". Není předmětem naší knihy zabývat se otázkou pravosti či nepravosti těchto Proroků. Nemáme to ostatně zapotřebí, neboť úmysl sionistů zničit Církev není obsažen pouze v Protokolech, nýbrž v celé řadě dalších sionistickýh publikací.

Židé od počátku existence svobodného zednářství tvořili početnou skupinu v lóžích. Bylo to dáno tím, že se zednářský rituál odvolával na Talmud a kabbalu. Velmi agilními zednáři byla bankéřská rodina Rothschildů, která mimo jiné financovala také většinu sionistických iniciativ a zapojila se plně do těchto akcí. Právě skrze Rothschildy dochází k propojení sionismu a zednářství, vznikly dokonce i samostatné lóže zabývající se propagací a taktikou sionismu. Hovoříme v této souvislosti o "židozednářství".

Tento termín nechápeme antisemitsky (přesněji antijudaisticky). Jako katolíci rozhodně odmítáme každou formu antisemitismu, což nám učitelský úřad Církve stále připomíná, nejnaléhavěji v tomto století v protinacistické encyklice Pia XI "Mit brennender Sorge" roku 1937, v encyklice "Summi pontificatus" Pia XII roku 1939 a v přihlášení Druhého vatikánského koncilu "Nostra setate".V zájmu pravdy však nemůžeme zamlčet, že tak jako existovaly v minulosti egoistické a šovinistické snahy Němců, Francouzů, Rusů či Angličanů po světovládě, existovaly v tomto směru tytéž snahy Židů. je přirozené, že z toho neobviňujeme židovský národ jako celek, rovněž tak nelze nikterak odsuzovat sionismus ve smyslu návratu Izraelitů do Palestiny, což lze naopak vítat jako uskutečnění biblické myšlenky.Musíme se ale bránit, pokud něco takového bylo spojováno s ideou židovské světovlády a vyhlazení katolické Církve.

Židozednáři sehráli důležitou roli v bolševické revoluci v Rusku, konkrétně Lev Bronstein -Trockyj, který původně byl členem lóže, později se s ní však rozešel. Totéž učinili další židovští původci ruské bolševické revoluce Zinovjev, Kameněv apod. Zednáři zde uplatnili opět tutéž taktiku jako za Velké francouzské revoluce: vyprovokovat v lóžích revoluční náladu obyvatelstva, potom se ale stáhnout. U ruských bolševiků ovšem byla proti Francouzské revoluci situace rozdílná v tom, že pouze část prominentních strůjců převratu pocházela ze zednářských lóží, konkrétně se jednalo, o osoby židovského původu.

Lenin ani Stalin neměli se zednářstvím nikdy nic společného, naopak pozdější zápas Stalina s Trockým a následná likvidace Trockého v jeho mexickém exilu byly ve skutečnosti bojem mezi dvěma proudy v revoluci: ruskonacionalistickým a kosmopolitním židozednářským. Zajímavé je, že na revolučním teroru a všech bestialitách Čeky vůči pravoslavné i katolické Církvi se nejvýznamnější měrou podílel právě Trockyj a jeho lidé, vesměs židovského původu a také pocházející ze zednářských lóží. Trockého židozednářská lobby v ruském bolševismu vyprovokovala bolševickou revoluci v Maďarsku roku 1919, předseda maďarské komunistické vlády Béla Kun byl Žid a zároveň člen budapešťské Velké lóže, z čehož byl oficiálně usvědčen, když se policie po pádu tzv. Maďarské republiky rad zmocnila zednářského archivu. Také maďarští komunisté v tzv. Republice rad prosluli sadistickými zvěrstvy, mimo jiné i proti katolíkům.

Nejtěžším proviněním zednářů vůči katolíkům bylo však krvavé pronásledování v Mexiku a ve Španělsku mezi dvěma světovými válkami, které si nikterak nezadalo s Hitlerovými a Stalinovými bestialitami. Upozornil na to sám papež Pius XI. v encyklice "Divini redemptoris". Tentýž papež vydal roku 1926 samostatnou encykliku věnovanou pronásledování věřících v Mexiku pod názvem "Inquis afflietisque". Mexičtí vládcové se hlásili k bolševismu Trockého pojetí "pernamentní revoluce", tvůrce a představitel režimu generál Plutarco Calles byl členem zednářské lóže "Helios" ve státě Sonora. Mexiko patřilo v té době k zemím s největším počtem zednářů na počet obyvatel. Calles ihned zahájil stejný teror proti Církvi jako ruští bolševici. Pius XI. ve zmíněné encyklice píše, že věřící "jsou zbaveni všech veřejných a politických práv, což znamená jejich zařazení do skupiny zločinců a duševně chorých".

Callesova ústava zrušila řeholní řády, zavřela všechny církevní školy a pod tresty mnoha let vězení zakazovala výuku náboženství. i v soukromých domech. Kostely se staly státním majetkem a záleželo na tom, jestli úřady povolí bohoslužbu či nikoliv. V některých státech Spojených států mexických byl veškerý kult zcela zakázán. Policie i lůza kněze a řeholníky beztrestně usmrcovali na ulicích za bílého dne. Pius XI. v encyklice "Inquis..." oplakává kněze a věřící, kteří "podstoupili ukrutnou smrt na mnoha ulicích a veřejných místech, často na prazích kostelů...". šest let později vydává tentýž papež encykliku "Acerba amini", v níž konstatuje, že pronásledování Církve trvá. Píše: "Toto pronásledování se prakticky v ničem neliší od pronásledování v Rusku." V říjnu roku 1932 vatikánský deník "L Osservatore Romano" vystoupil s obviněním, že "komunismus ve spojení se zednářstvím nese hlavní odpovědnost za pronásledování katolíků v Mexiku". Počet obětí katolíků, kněží i laiků, činí několik stovek tisíc.

Americký senátor William Borah požadoval roku 1935 zákrok USA ve prospěch týraných mexických katolíků. Organizace Kolumbových rytířů napsala dopis prezidentu Rooseveltovi, kde ho informovala o "důkazech dokumentujících střílení katolíků spolu s kněžími na schodech kostelů...". Roosevelt nereagoval. Když se v téže věci obrátila na něho skupina 242 kongresmenů, odpověděl , že "vládě USA přísluší v této věci neutralita".

Jednání Rooseveltovo nemůže překvapit, pokud víme, že byl zednářem skotského ritu 32.stupně zasvěcení,čili jednoho z nejvyšších. USA nehnuly ve prospěch vražděných a pronásledovaných mexických katolíků ani prstem, stejně tak Společnost národů v Ženevě, která se Mexikem vůbec nezabývala. Není divu, byla taktéž řízena svobodnými zednáři.

Totéž, co se dělo pod taktovkou zednářů v Mexiku, proběhlo i ve Španělsku v letech 1934-9, až vojenské vítězství obdivuhodného generála Franca učinilo definitivní konec řádění zločineckých vyvrhelů.

Není třeba dokazovat, že spolu s komunisty jsou hlavními viníky svobodní zednáři. jejich časopis "New Age",vycházející ve třicátých letech v USA, se tím sám chlubil, když napsal, že "španělská republikánská vláda je pod vlivem zednářských a socialistických idejí..." a že "bratr Augusto Barcia, velký komandor zednářské Nejvyšší rady Španělska, je faktickým vůdcem spojených sil levice".

Tentýž zednářský časopis roku 1964 zveřejnil obsáhlou studii Roberta Maxwella pod názvem "Zednářství a španělská revoluce". Její autor, nadšený zednář, hrdě vypočítává, kolik vůdčích osobností republikánského Španělska včetně masového vraha Caballera, tehdejšího premiéra, náleželo k zednářům. Zednářství přičítá - nikoliv neoprávněně - hlavní zásluhu na vytvoření socialistické a později komunistické Španělské republiky a její obraně proti vlasteneckým vojskům generála Franca. Chlubí se tím, čím by se chlubit neměl: odpornými sadistickými zločiny.

Celkem bylo zavražděno 11 biskupů, 12 procent všech řeholníků a řeholnic, 13 procent všech kněží a cca 60 000 věřících laiků včetně 4 000 žen a několika stovek dětí. Surovosti páchané zednářskými a bolševickými zvrhlíky byly už mnohokrát popsány. Je to četba pro silné nervy. Řeholnice byly nejen vražděny, ale před smrtí velmi často i znásilňovány. V provincii Ciudad Real byla matka dvou jezuitů usmrcena tak, že ji vrazili do krku kříž. Kněží bývali upalováni nebo zaživa pohřbíváni, některým byly uřezávány uši nebo pohlavní úd. Celkem přišlo o život 16 000 duchovních. Laikové, kteří odmítali vzdát se své víry, bývali často zabíjeni surovým způsobem hromadně. V Rondě svrhla tlupa vrahů 512 lidí do hluboké rokle. Mnoho chrámů lehlo popelem. jen v Madridu jich bylo zničeno 140, ve Valencii 120. Papež Jan Pavel II. roku 1992 španělské mučedníky blahoslavil.

Po katolické Církvi se neustále žádá a mnozí církevní hodnostáři na to ochotně slyší,aby přistupovala ke své minulosti v duchu "kajícnosti" za hříchy proti svobodě svědomí. Jedná se o záležitosti několik set let staré. Zednářské bestiality proti katolíkům v Mexiku a Španělsku však proběhly v tomto století, mnozí z jejich pamětníků dosud žijí. Neměla by to být tedy nejprve katolická Církev, kdo požádá zednářstvo o omluvu za tato zvěrstva, která se odehrála nedávno, téměř v současnosti a nikoliv v dávné minulosti? Logika by si to žádala. Jenže jsou zde opět ve střehu lóžoví bratři, kteří se postarali, aby katolická Církev v tomto směru nejednala logicky.

Druhá světová válka a vývoj po ní přinutili zednářstvo změnit vůči Církvi svoji taktiku. Přestalo se totiž snažit infiltrovat totalitní režimy a orientovalo se o to více na západní demokracie. Zednářská snaha proniknout do struktur totalitních diktatur tohoto století nebyla úspěšná. Moderní zločinecké diktatury nacismu a komunismu o spojenectví se zednáři nestály. Bály se cizích vlivů a cizích cílů. Tvůrce italského fašismu Benito Mussolini ještě jako socialista vystupoval proti zednářstvu, později coby fašistický "Duce" vyčisťoval státní aparát od členů lóží.

Taktéž německý nacismus byl od svého prvopočátku ostře protizednářský, bývalý maršál Luddendorf, jeden ze zakladatelů nacistického hnutí zveřejnil už roku 1923 svých "Sedm protizednářských tézí", v nichž požaduje zednářství nemilosrdně zlikvidovat.To však nebránilo Adolfu Hitlerovi, aby přijal nabídku finanční pomoci předního německého bankéře Hjalmara Schachta,který se netajil svým členstvím ve velké lóži Pruska "Zur Freundschaft". Schacht také jménem všech zednářských lóží Německa hned na počátku Hitlerovi vlády zveřejnil jejich prohlášení loajality a podpory nacistickému režimu. Nepomohl tím zednářstvu ani v nejmenším. Nacisté pronásledovali zednáře tak jako všechny jiné skupiny, které nevyznávaly jejich nauku. Mnoho členů lóží skončilo v koncentračních táborech. Ušetřeni byli pouze pro Hitlera nepostradatelný Schacht a jeho spolupracovníci, samozřejmě lóžoví spolubratři. Zednářská snaha prostřednictvím Schachta infiltrovat nacismus totálně ztroskotala. Nakonec se zhroutila i zdánlivě slibněji vypadající zednářská infiltrace komunismu, když Stalin nechal zavraždit v exilu žijícího zednáře Trockého a jeho židozednářské stoupence v Rusku zlikvidoval v monstrprocesech a sibiřských koncentrácích.

To bylo důvodem proč zednářstvo po druhé světové válce opustilo svoji linii infiltrace totalitních režimů a o proniknutí do komunistických struktur východoevropských států se nepokoušelo. Větší starosti mu dělal vývoj v západoevropských demokratických státech, kde válečné útrapy přivedly obyvatelstvo přece jen blíže k Bohu, Ježíši Kristu a jeho Církvi.

V čele velkých demokracií Západu stanuli hluboce věřící a zbožní katolíci jako Konrad Adenauer, Alcido de Gasperi, Maurice Schumann, Leopold Figl aj. Naděje, že zednářskoosvícenské ideály demokratických svobod budou zbaveny svého protikatolického ostnu a západní demokracie se v rukou těchto mužů postaví na pevně katolický základ, vypadala pro zednářstvo hrozivě. Cesta, jak tomu zabránit, byla pouze jediná: totálně infiltrovat křesťansky orientované a konzervativní politické strany, současně s tím potom infiltrovat katolickou Církev na nejvyšších stupních.

Obyvatelstvo Západu mělo být od Krista odvedeno nabídkou nevázaného užívání sexu včetně nezbytných průvodních jevů pornografie, a legalizovaných umělých potratů, katolická Církev potom se měla s tímto vývojem v duchu "aggiornamenta" smířit,nekritizovat ho a katolické pravdy a morální zásady předkládat bez jasného "ano, ano - ne, ne" to znamená rozmělněné a zředěné nejrůznějšími a často si odporujícími poznatky novodobé filozofie, psychoanalýzy, antropologie atd. Víra měla být zbavena své jednoduchosti a srozumitelnosti pro každého a stát se složitou teorií pro intelektuály, která prostého člověka odradí.

pokračování příště

www.euportal.cz

čtěte také:

Svobodní zednáři: Jejich pravdou je lež, jejich bohem je satan a jejich obřadem neřest. Církevní dokumenty o svobodném zednářství

Hájek: Zednáři a ilumináti? To není středověk ani béčková romantická telenovela. To je drsná a syrová současnost

Hájek: Média v ČR ovládají havlističtí zednáři

Klíčová slova: zednáři  | historie  | církev
6847 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení
reklama

Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

Zasílání upozornění
Čtěte také

FreeGlobe.cz

Ramadán se stal součástí našeho života, prohlásil spokojeně prezident sousední země. Zvolíme si podobného?Černé mraky nad USA. Běloši vymírajíTajný kanál spolupráce Ruska a USAAmeričané za miliony dolarů nakoupili uniformy do pouště… s lesním maskováním. Možnost přežití vojáků se tím rapidně snižuje. To by se u nás stát nemohlo (+ foto)Imigrant, který na Facebooku vysílal hromadné znásilnění tzv. bílé děvky, byl propuštěn... Strašně se nudí (+ foto)

ePortal.cz

Když se hádají české páry, lítají talíře....Po hádkách migrantů lítají....ženy z okna. Tady je to černé na bílémTady vládnou muslimové aneb několik nepěkných příběhů z Rakouska

euPortal.cz

Otřesné svědectví zoufalého pracujícího bělocha, jak imigranti terorizují ostatní lidi v jeho čtvrti... Jde z toho opravdu mráz po zádechFrancouzská muslimská populace by se mohla rychle rozrůst na téměř 15-17 miliónů. Tato čísla neberou v potaz muslimskou populaci, která se přistěhovala do Francie dříve...

Eurabia.cz

Rada Evropy vzkazuje: Smiřte se s migrací a uznejte a odhlasujte, že je prospěšná!Švýcarsko: Více než polovina dávkařů nejsou Švýcaři

Nezdravi.cz

Čím víc jíš, tím víc hubneš! Potraviny se zápornými kaloriemiStále více lidí z velkých měst trpí psychózou. Proč?

euServer.cz

Přímá linka představila Putina nejenom znajícího ohromné množství faktů a dat, sebevědomého, ale i vtipného, humorného a klidného, umějícího dát pocit, že vše dobře skončí...Dnes už nikdo nedokáže, jestli byl ten mladý Rom opravdu jen ožralý jako to prase...

ParlamentniListy.cz

Bezpečnostní analytik varuje před možným děním v Evropě: Útoky na muslimské čtvrti, prakticky pogromy. A policie nezasáhne...VIDEO „Melete hovna! Velký hovno platíte!" Brutální hádka Babiše s občanem, jakou jste ještě neviděli
Články autora
Průzkum
Žádné aktivní ankety nebyly nalezeny