Usáma, chřipka, sopka... co bude příště?
Eyjafallajökull. Sopka, o jejíž existenci až dosud téměř nikdo nevěděl. Nedávno však zastavila letecký provoz nad celou Evropou. Možná je v tom ale nevinně.
Kritickému myšlení naše západní civilizace vděčí za mnohé. V poslední době jako bychom ale na kritické uvažování rezignovali. Důvěřivě přejímáme to, co nám média předkládají, věrně konzumujeme takovou verzi událostí, kterou nám majitelé sdělovacích prostředků připravili. To, co vidíme v televizi nebo čteme v tisku či na internetu, bereme jako samozřejmost.
A tak když se islandská sopka Eyjafallajökull po dvou stech letech probudila ze spánku, začala chrlit drobné částečky popela a téměř celá Evropa dobrovolně uzavřela na několik dní svůj vzdušný prostor, možná jsme jen mírně zdvihli obočí. Nic víc.
Odborníci v médiích nám totiž hned zpočátku vysvětlili, že by popílek mohl poškodit letecké motory, takže jsme těch několik dní pokyvovali hlavou plni pochopení, že za takových podmínek se opravdu létat nedá. Ale přiznejme si – ještě dříve, než jsme ty odborníky slyšeli, v onen první moment, kdy jsme se dozvěděli o zákazu létání kvůli sopečnému mraku – nepřišlo nám to divné?
Co svět světem stojí, sopky soptí a produkují popel. A letadla létají, někdy dokonce i v blízkosti sopky (jak jinak by vznikly letecké záběry soptící Eyjafallajökull?). Přesto až v roce 2010 došlo k bezprecedentnímu uzavření vzdušného prostoru, největšímu od 11. září 2001.
Tisíce letů bylo zrušeno, většina mezinárodních letišť v Evropě zastavila svůj provoz. Lidé nemohli vycestovat, v horším případě uvízli v cizině bez šance na rychlý návrat. Letecké společnosti zaznamenaly ohromné ztráty.
Přitom ve stejném termínu probíhala nad celou Evropou vojenská letecká cvičení. Vedle velkého cvičení NATO, které se pod názvem Brilliant Ardent 2010 konalo od 12. do 22. dubna v Německu, a souběžného cvičení Brillinat Mariner 2010, probíhajícího v Německu a Dánsku, zažila Evropa ve stejném termínu i řadu dílčích cvičení v jednotlivých členských státech EU: ve Francii, Nizozemsku, Británii, Španělsku (název španělské letecké akce zněl „Nube Gris“ – „Šedý mrak“), Itálii a Polsku. Účastnila se jich i naše armáda se stíhačkami Jas-39 Gripen a bitevníky L-159.
Ještě nikdy od 11. září, kdy strach z teroristických útoků přiměl aerolinky nechat své stroje na zemi, nebylo nebe nad Evropou tak vyčištěné jako nyní. Ještě nikdy letecká doprava nezažila takový útlum jako v týdnu sopečné paniky. Vojenské stíhačky si nemohly přát lepší podmínky pro své cvičení.
Že se tyto stíhací manévry téměř přesně shodovaly s plošným zákazem letů kvůli islandské sopce, může být jen souhra okolností. Přesto se ale nabízí otázka, zda běsnící vulkán nebyl jen umně využitou záminkou. Sopečný mrak byl vykreslen jako extrémní nebezpečí, které vedlo k uzavření vzdušného moře, jaké není za běžných okolností myslitelné. K uzavření, které by si jinak vyžádalo spousty žalob o odškodnění – když se ale zdůvodní zásahem vyšší moci, nemůže si nikdo nárokovat ani halíř.
Celý mediální příběh o sopce totiž nápadně připomíná paniku z prasečí chřipky. Zjeví se zčistajasna, uvrhne svět do chaosu, stane se záminkou pro nezvyklá opatření. Ne že by Eyjafallajökull nesoptila. Soptila. Ale pouze lokálně. Média však učinila z jednoho lokálního běsnění sopky neuvěřitelný příběh, kterým paralyzovala celou Evropu. To je bezesporu už samo o sobě zvláštní.
Už nyní se začínají ozývat hlasy, že taková opatření nebyla nutná. Dokonce ani nad Velkou Británií nebyl žádný mrak (Británie však uzavřela poprvé v historii svůj vzdušný prostor, což neučinila ani v září 2001). Myslím, že nikdo také žádný mrak popílku neviděl nad Českou republikou, a přesto bylo ruzyňské letiště mimo provoz a my každý den v televizi mohli sledovat počítačové simulace jak vystřižené z katastrofických filmů Jamese Camerona.
Proto až se zase příště objeví nějaká globální pohroma, která nám brání dělat to, co jsme předtím dělali úplně běžně, zamysleme se nad tím, zda nás média, respektive někdo skrze ně nevodí za nos. Zda sdělovací prostředky nevytvářejí falešné problémy a nemlčí naopak o tom, co by si naši pozornost skutečně zasloužilo.
Autor je redaktorem serveru Prvnizpravy.cz
vyšlo v časopise Xantypa 06/10