Stačí, když si začnete říkat třeba Rohanská výzva. Nebo uloupíte název nějakého hezkého městečka, třeba někde na pomezí Hané a Valašska. Pak můžete klidně hlásat třídní nenávist, vyhrožovat politickými procesy, podněcovat k násilí, usilovat o svržení demokraticky zvolených institucí a o nastolení své diktatury. A nikdo vás nebude vyšetřovat či vinit z extremismu. Naopak vám dají ohromný prostor v médiích a začne vám podkuřovat kdejaká zájmová skupina či kdejaký kariéristický exhibicionista.
Také vám to vrtá hlavou? Co dělají naši podnikaví spoluobčané? Jak je možné, že v Praze nebo v kterémkoli jiném městě dosud neexistuje bar, který by těžil z věhlasu Anderse Breivika? Nebo třeba Heinricha Himmlera? Nebo jiného politického vrahouna? Vždyť by to byla reklama jako hrom!
Nejtypičtější kousek v tomto smyslu předvedla jakási paní Tydlitátová, jejíž zloba a zaslepená nenávist je tak profláknutá, že se na ni jako na svůj inspirační zdroj odvolává i po netu šířená výzva Zelené levice k pověšení a upálení všech pravičáků a konzervativců u nás.
V záplavě informací o tom, že Evropská komise posílá Maďarsko před soud, zcela zanikla zpráva, která se nás týká daleko víc. Před Soudní dvůr EU totiž půjde i Česko.
A jestliže mi ji před chvílí opět napsal, musil k tomu mít už hodně silnou motivaci. Napsal mi: „Co je to za šmejda, ten M. Musil z MF? O čem by psal v tý době on? A co by psal dnes, kdyby nám EU zabrala Sudety?“
Každou chvíli nás někdo straší, jak je naše Země katastrofálně přelidněna. Říkají to jednak ti nazelenalí, co mají lidstvo za škaredý vřed na tváři Matky Přírody a nejraději by ho vyhubili, i když to neříkají nahlas. A pak to říkají ti, kdo se naopak o lidstvo obávají a mají pocit, že více lidí znamená více bídy.
Tendence dát organizacím a skupinám moc nad člověkem a fungovat místo státu nebo stát dokonce ovládat, je třeba chápat jako formu korporativismu. A korporativismus vznikl z frustrace nad demokracií a z neschopnosti řešit tuto frustraci uvnitř systému. Klasickou ukázkou tohoto myšlení je věta: Jsme syti nevěcného hašteření politiků. Mohla by dobře zapadnout do některého Mussoliniho projevu nebo do Hitlerova Mein Kampfu, pochází však z české klasiky občanské společnosti: z ustavujícího prohlášení hnutí Impuls 99. Není ničím menším, než přímým útokem na demokracii.
Lékař Martin Jan Stránský je člověk, který se pořád někam cpe a pořád se mu to nedaří. A čím více nezdarů zažívá, tím více agresivity vkládá do každého svého pokusu prosadit se. Posuďte sami.
Podle šéfa politického odboru kanceláře prezidenta republiky Ladislava Jakla je situace v Libyi natolik složitá, že by se Česko nemělo stylizovat do role jejího spasitele.
Ropa v Mexickém zálivu se rozkládá rychleji, než „se čekalo“. Mediální bublina roku 2010 je na konci s dechem. Těšme se na novou.