"Toto, a ne jiný, je původ všech tyranů: když se poprvé objeví, tváří se jako ochránce." (Platón)
„Vládnoucí třída má školy a tisk pod palcem. To umožňuje hýbat pocity davů.“
(Albert Einstein)
“Problém, který se táhne po staletí, a o který dříve či později proběhne boj, je moc lidu versus moc bank.”
(Lord Acton)
“Není kolaps industriální civilizace jediná naděje pro tuto planetu? Není naší odpovědností tomuto napomoct?”
(Maurice Strong)
“Jestli do této země přijde tyranie a útlak, přijde pod rouškou války proti vnějšímu nepříteli.”
(James Madison, prezident USA)
“Individuum je handikapováno v momentě, kdy se setká s konspirací tak monstrózní, že nemůže uvěřit tomu, že existuje.”
(J. Edgar Hoover)
“Brzy nastane globální transformace. Vše co potřebujeme, je velká krize a národy uznají nový světový řád.”
(David Rockefeller)
“Hledajíc nepřítele, který by nás spojil, přišli jsme s myšlenkou globálního oteplování: nedostatek vody, hladomory atd. jsou dostačující.”
(Club of Rome, The First Global Revolution)
"Planeta má rakovinu a tou rakovinu je člověk."
(Club of Rome, Mankind at the Turning Point)
"Vyhlazení lidské rasy je pravděpodobně nejen navyhnutelné, je to dobrá věc."
(Christopher Manes, Earth First!)
"Ideální velikost populace na planetě je přes 500 milionů, ale míň než 1 miliarda."
(Club of Rome, Goals for Mankind)
"Celková populace v počtu 250-300 mil. lidí, 95 % propad dnešního stavu, by byla ideální."
(Ted Turner, zakladatel CNN)
„Vláda, která byla ustanovená pro lid, se dostala do rukou jejich bossů a zaměstnavatelů. Neviditelná říše byla postavena nad formy demokracie“
(Woodrow Wilson)
„Budeme mít globální vládu, ať se nám to líbí nebo ne. Jedinou otázkou je, zda jí bude docíleno skrze dobývání, nebo skrze konsensus.“
(James Paul Warburg)
Co se mé osobnosti dotýče, k nenávisti k Židům nemohu se právě tak přiznat, jako se musím přiznat k politickému i národnímu, ale mužnému nepřátelství k nim. “A puncto“ dovedu udat, kdy nepřátelství to počalo, bylo to, když jsem úplně poznal nesmiřitelně jízlivý, hluboký jich a činný antagonismus proti naší národnosti české a veškerým naším snahám národním a politickým.
Jednou jsi odsoudila Dubčekovu úchylku, pak ses rozohnila nad vlasáčema z PPotU, během Brežněvova pohřbu jsi ronila slzy zvíci holubích vajec, pak jsi mávála na ruzyňském letišti Gorbačovovi a přivítala jsi glasnosť a pjerestrojku, těsně před převratem jsi podepsla rozhořčený dopis proti Havlovi, ale když se konečně v ČST ukázaly režimní mordy v trikolorách, tak jsi taky vyběhla s jeho plakátkem do ulic.
Komentáře médií i politiků se vědomě vyhýbají rozkrytí příčin této krize (ekonomických, ale zejména politických a morálních) i roli, kterou v jejím průběhu hrají neveřejné kluby světové elity. Orientace v popsaném dobovém povyku se proto jeví jako mimořádně obtížná a vystrašenému zmatenému obyvatelstvu se může snadno přihodit nejen to, že samo odstřelí svá práva a své svobody, ale že jim ještě takříkajíc vykope hrobeček, když dá svou důvěru tomu či onomu svůdci.
To se mu také zřejmě stalo osudným, když byl s celou polskou antikomunistickou elitou pohřben na začátku dubna 2010 při letecké havárii u Smolenska. Nenávist jistých zednářských kruhů ovládajících bezezbytku bruselskou mašinérii, ke svobodnému katolickému Polsku, byla tak strašná, že bylo otázkou času, kdy přijde odveta. V letadle krom prezidenta zahynulo přes sto nejlepších synů polské vlasti a katolické inteligence. Dnes již má Polsko v prezidentském i premiérském křesle oddané služebníky Bruselu a patří mezi bruselské premianty, kteří jsou ostatním poddaným dáváni za vzor v loajalitě.
Akce D.O.S.T. a Holešovská výzva jsou v zásadě protestní hnutí. Formou prohlášení, petic či veřejných shromáždění vyjadřují nespokojenost, jak a kdo řídí náš stát. V době, kdy se formulovala Holešovská výzva a připravovaly navazující akce, několik signatářů manifestu Akce D.O.S.T. navrhlo, zda by se neměla na vznikajícím „hnutí nespokojených“ také podílet. Nakonec však odmítla s iniciátory Holešovské výzvy blíže spolupracovat. Proč?
Hlásí se k mnoha myšlenkám prezidenta Václava Klause a sdílejí kritický postoj k evropské integraci: neparlamentní strany Suverenita – Blok Jany Bobošíkové a Strana svobodných občanů (Svobodní), ale i konzervativní hnutí Akce D.O.S.T. Na první pohled by se mohlo zdát, že jde o perspektivní sestavu programově podobně zaměřených subjektů, které by mohly za dobré konstelace proniknout do Poslanecké sněmovny. Když jsme se však na národně-konzervativní tábor podívali podrobněji, zjistili jsme, že to není zdaleka tak homogenní a přehledný terén.
Mluvit o českých národních zájmech má smysl jen při přijetí jednoho důležitého předpokladu, jinak ne. Někteří z nás z něho vycházejí, jiní nikoli. Já tento předpoklad považuji za naprosto nezpochybnitelný (a téměř povinný) a cítím potřebu ho celý svůj život – i v současném světě politické korektnosti a apoteózy globálního (či evropského) vládnutí – obhajovat.
V Evropě posledních let jsme svědky dvou dokonaných revolucí, byť zcela rozdílných. Jedna proběhla zdola, tedy z iniciativy obyvatel na Islandu. Tento skvělý akt probuzení lidí dovedl tuto zemi k demisi vlády, která stejně jako mnohé další (včetně naší) chtěla zaprodat vlastní národ jeho zadlužením pod záminkou úhrady dluhů nadnárodním bankám.
Aktivisté opoziční Srbské radikální strany (SRP) nasbírali více, než 200.000 podpisů občanů, kteří jsou proti vstupu země do EU. Ve středu to v Bělehradě oznámil náměstek předsedy SRP Dragan Todorovič.
Ale protože nácků je a asi bude pořád málo, musíme vyrobit nového strašáka - národovecký proud krajní pravice, který bude proti EU, imigraci, globálním židovskozednářským elitám, multikulturalismu, pravdolásce, rudozelenému komunismu a bude ve společnosti šířit zpozdilé tradiční hodnoty a prosazovat národní zájmy a vládu práva. Tento nový pilíř krajní pravice je svojí potencionální nebezpečností postaven na úroveň neonacistů (sic!).
Dve tretiny novorodencov v Londýne sa narodili v rodinách, v ktorých aspoň jeden z rodičov je prisťahovalcom. Svedčia o tom údaje za rok 2010, ktoré uvádza The Daily Telegraph.
V prvním čísle časopisu „Kraus“ vydaného v listopadu 2011 jsou na straně 95-98 vyfotografovány - jedna polonahá a tři nahé - ženy ozdobené v klíně vlajkou našeho státu. Je to hrozné, nevkusné a ubohé. Dost by mne zajímalo, kdyby nějaké periodikum u nás učinilo totéž s vlajkou státu Izrael. To by bylo povídání o antisemitismu, neonacismu a podobně.
Budeme českými médii (a částí české levice a tradičních hledačů „třetí cesty“) obviňováni z „izolacionismu“ a z tendencí „vytlačit ČR na periférii“. To nás nesmí odradit. Nikdo dnes neumí definovat, co je obsahem tzv. „tvrdého jádra“ a co to bude znamenat a co bude znamenat být na tzv. „periférii“ současného evropského vývoje. Osobně chci být na periférii!
Úsilí nadnárodních elit a jejich ideových spojenců v členských státech EU o přetvoření Evropské unie v postdemokratický státní útvar, reálně znemožňující politiku na národní úrovni, patří do kategorie politických utopií, před kterými chceme důsledně varovat.
V loňském roce vyšly dvě důležité knihy zabývající se evropskou integrací na pozadí obecného globálního internacionalismu. Kniha Rogera Scrutona – O potřebnosti národů, má s knihou Václava Klause – Evropská integrace bez iluzí, mnoho společného. Obě se zabývají na prvním místě škodlivostí likvidace národních států a jejich nahrazování nadnárodními institucemi.
31 článků (3 stránky)